Jelení prdíky

Dostali jsme mikrotenové sáčky a v nich zmrzlé maso.

Prý je to zvěřina, děl dárce. Takže šup s ním do mražáku. Předevčírem manželka vytáhla jedno „balení“. Uvidíme co to bude, necháme se překvapit, řekla. Balíčky totiž nebyly popsané. Rozhodla se, že udělá svíčkovou. Takže, jedno kupované Halali, do pekáčku, na to flák masa a šup do trouby.
Teda, řeknu vám, vonělo to nádherně. Po celém bytě, a myslím, že i sousedi museli závidět. Když bylo maso měkoučké, a že bylo, tak se vyndá a výpek rozmixujeme, tak jak to je, ponorným mixérem. Pak už jen do smetany trochu mouky a povařit dvacet minut.

Moje žena má ke zvěřině zvláštní vztah.

Prase prý může. Je takové špinavé, chrochtavé a není jí tolik líto, že se muselo napřed zabít. Kdežto, když má jíst zvěřinu, tak si nepředstavuje prasečí chlívek, ale voňavý šumící nádherný, borový les. A neopomene mi připomenout, že přece parohy jsou nádherná ozdoba a jelen je ušlechtilé zvíře.
Nicméně včera si dala dvě porce a prý to zveřinou vůbec netáhlo, tak jako jindy. Stejně ale chodila po bytě a gestikulovala jako Dáša Veškrnová ve filmu Holky z porcelánu, a ptala se mě jestli si myslím, že je kráva, nebo gazela?

Jenže dnes ráno šla na záchod a strašně si stěžovala.

Nikdy prý, když tak zvaně „ujde“, tak jí to nesmrdí. Zato dnes prý!
„Smrdím, jak ten jelen v lese“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *