ROHLÍKY

Rohlík_rovný-makový

Pavel napsal

na svém blogu článek o rohlících, ve kterém jsem se zapojil do diskuze a teď se budu snažit podat vysvětlení na jeho otázku.

Tak jak je zobrazil, tak jsem je v komentářích popsal. Napsal jsem, že se jedná o tzv. „státňáky“ – „gumáky“. Protože jsou produktem průmyslových, dříve státních pekáren. Před rokem 1989 – před převratem – vlastně jiné než státní pekárny neexistovaly a v nich samozřejmě proběhla technická revoluce, t.j. centralizace, automatizace, racionalizace. Výsledkem bylo v drtivé většině osazení průběžnými pecemi, ve kterých se pekl chleba, běžné pečivo i jemné pečivo. Čili, jednalo se kontinuální výrobu, někde možná kombinovanou s dížovým způsobem přípravy těsta.
Vyobrazené – vyfocené rohlíky mají zespod charakteristickou mřížku, která tam je proto, že vytvarované těstové kusy se sázejí přímo na pás pece, který vlastně vypadá jako taková rytířská drátěná košile.

A proč se u nás jedí a kupují v takové míře?

Asi proto, že je u nás taková chuťová zvyklost. A je to zřejmě česká středoevropská specialita. Teď nemyslím rohlík obecně, ale právě ta jeho rovná tvarová varianta. Všude jinde kolem nás, kde rohlíky v pojetí běžné, vodové, nebo tukové pečivo znají a vyrábějí, jej zpravidla zahnou – vytvarují do tvaru půlměsíce, nebo ještě spíše vyrábějí bulky.
A jak je to s těmi „gumáky“? Proč jsou takové gumové a přitom hutné – syté?
Po revoluce, na počátku devadesátých let sem s malými, ručními, živnostenskými pekárnami přišel „hlad“ po tom co tady hodně dlouho nebylo, a to, křehké, křupavé, nadýchané, vypečené do zlatohněda s parcelovanou kůrkou a s typickou, charakteristickou, pečivovou vůní. Přinesla to sebou nová technologie, nejprve z Francie, ale také ze Švédska, Rakouska, Německa.
Nejprve se na tyto „staronové“ rohlíky, ale nejen na ně, stály před pekárnami a jejich obchody dlouhatánské fronty.

Jenže…

Časem se spotřebitelská obec rozdělila na dva, zhruba stejné tábory. Jedna vychvalovala křupavé pečivo až do nebe a dodnes na něho nedá dopustit. Druhá skupina odpůrců měla několik výhrad. Důchodci a staří lidé nadávali, že jim ta ostrá kůrka řeže dásně, pořádkumilovní puntičkáři si pořizovali stolní minivysavače a nadávali, že to jsou rohlíky, které se musí jíst ve vaně, jak strašně drobí a skupina lidí v „modrácích“ – věčně hladoví chlapi nadávali, že se těch „nafouklin“ nenají a že aby jich snědli ke svačině aspoň deset, zatím-co u těch hutných „gumácích“ mají brzy pocit plného žaludku.
Hádejte, do které skupiny patřím já?
A jak je to ve světě s pletýnkami. Napište někdo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *