Jak to vidím já

Jakési zdvojení, převtělení, či dvojí tvář se zjevuje ve známém díle skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona z roku 1886 Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda. Tady jde o hororový příběh. Jenže v životě to tak dramaticky – hororově – mnohdy nevypadá!

Přitom ta druhá tvář může být stejně hrůzná, zrůdná a zákeřná.

Na první a ani na druhý a na další pohled to tak nevypadá. To je vlastně celé tajemství a umění druhé tváře, že se umí skrývat a přetvařovat.

Takový člověk se bude na vás usmívat, pochlebovat vám, chválit vás, bude na vás milý, bude hezky zdravit. Ale za vašimy zády…

Vrazí vám kudlu do zad. A to většinou tehdy, kdy to nejmíň čekáte a od toho, od koho by jste to nejmíň čekali.

Faleš, pokrytectví. Tak většinou vypadá ta druhá tvář, zkroucená do posměšného šklebu a jízlivé grimasy.

Nemusí to být ani nijak moc vyhrocené. Stačí obyčejné pomluvy. Neověřené, nepravdivé informace, šeptané potají někde za dveřmi, a když vejdete, tak aktéři najednou utichnou. Zpříma, do očí vám takový člověk nic neřekne. Je sice fakt, že pravda je vesměs nepříjemná a bolí, ale není lepší než intriky a lež? A co je v této souvislosti úplně nejhorší jsou polopravdy a demagogie. Ty jsou schopné natropit nejvíce škod a nejvíce vám ublížit. Protože se tváří jako pravda, vypadají důvěryhodně.