Po dlouhé době – možná i letech

– si pochutnáváme na melounu (melounovi?).

Od kud pochází, myslím tím, kde na kterém poli vyrostl a uzrál nevím, ale je tak zralý, sladký a dobrý jako si to pamatuji, když ho byly hromady na „lenince“ v Porubě. Přes noc byly ty hromady jen přikryté na chodníku plachtou a věřím, že se ani jeden neztratil. Ve dne si prodavačky vynesly ven stolečky s váhou a už se mohla tvořit fronta. Prodávaly se tehdy i jen takové výseče, až plátky pro jedno dítko na pár kousnutí. Po bradě pak tekla ta dobrá sladká šťáva.

Včera jsme například měli tu lahůdku místo oběda (ne celý, abyste si nemysleli, zbytek je ještě v lednici). Usmívající se
Je nějaké přísloví o tom, že do něčeho a do melounu člověk nevidí. Je snad metoda nějakého mačkání, ale na to je potřeba asi hodně síly a pak ještě ticho, aby bylo slyšet to praskání. Ukázka viz. Ну, погоди!, kde ho mačká tuším hroch.
Tento náš skvělý se pozná už podle toho, když se krájí. Hned po zaboření nože začne praskat a téměř sám se lehce oddělí třeba polovina nebo čtvrtina. A z těch ukrojených plátků se pak vylupují taková oka.
***
***

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *