Kolikrát jsem si to už řekl
že nepůjdu už nikdy do hospody, kde jsem se jednou zklamal.
Nějak to nefunguje. Vždy po čase mě to nějak přejde, nebo jim to odpustím, nebo to čas smaže, nebo doufám, že se příště polepší.
Bohužel.
Hospoda stojí a padá s tím, jakého má v kuchyni kuchaře. Někdy je to jen otázka toho, na kterého z těch dvou natrefíte. Vždy je jeden lepší a jeden horší. A jelikož funguje zákon rovnováhy, tak pokud je jeden kuchař špičkový, tak ten druhý je katastrofa.
Někdy to špatné hospodské období trvá jen krátce, protože dost často se zaměstnanci střídají jako ponožky. A pak je možnost, že ten nový kuchař bude lepší než jeho předchůdce. Zpravidla je tomu ale právě naopak.
Mám to teď složitější, protože musím vybírat hospody jednak s bezbariérovým přístupem a za druhé s WC, kam vjede a otočí se invalidní vozík. Zatím jsem našel tak tři.
Jednu z nich jsme včera večer navštívili. Je tam zpravidla dost parkovacích míst, do předzahrádky pár kroků (otáček kol), a perfektní, přesně podle potřeb vozíčkářů udělaný záchod. A jako bonus – třešnička na dortu – perfektně tam vařili. Sice to bylo původně deklarováno jako picérie, ale postupně přibyly řecké speciality a nakonec i denní meníčka.
Jenže, jenže.
Přiznávám bez mučení, že ujíždím na bramborácích (cmunda). Takže včera padla jasná volba na kuřecí směs se žampióny v bramborové placce.
Zakázal bych v restauracích a hospodách mikrovlnné trouby, pod trestem smrti.
Je to NEŠVAR!
Vytáhnou zmražené hotové jídlo a rozpustí a ovlaží ho v mikrovlnce.
Z toho přeloženého bramboráku vytekla na bílý talíř nějaká hnědá voda. Kdyby to aspoň mistr šéfkuchař hodil chvilku na pánev a vydusil tu vodu na tuk. Cmunda byla černá, jak podrážka od bagančat. Celkově bylo jídlo přesolené, až hořké, jak živica.
Zdarma poskytnutý digestiv jsem nechal poslat kuchaři s poznámkou, že mám v puse jak dělník z Wieliczky.
Tak jsem zvědav, za jak dlouho mě zase ten vztek přejde.
