Kyselé (kysané) zelí

Nevím, jaký je v tom rozdíl,

nebo jestli vůbec nějaký je?

Kde jsou ty časy, kdy moje mamka šlapala v bečce zelí. Nevím, proč vybrali ji, krásnou, útlou, mladou ženu, když děda byl silný havíř, ještě měla bráchu, i když o 11 let mladšího a pak tam asistoval můj otec, který nebyl žádný drobeček. Možná proto, že si mysleli, že má nejčistší nohy (tehdy se šlapalo na boso), i když si je samozřejmě pořádně vydrhla ve vřelé vodě. Šlapalo se ve velkém dřevěném sudu s obručemi. Když už byla u konce, museli jsme ji přidržovat, aby nevypadla, zvlášť i proto, že dostávala čaj s rumem, aby se od nohou nenastydla.
Nejhorší bylo dostat ten těžký sud ven z kuchyně na chodbu. Zhruba po 14 dnech, když se zelí rozkvasilo, tak šla bečka ještě po schodech do studeného sklepa. Našlapané zelí se přikrývalo plachetkou, pak tam přišly dřeva a zatížilo se to žulovou kostkou. Při odebírání hotového zelí se musela část zelí shora odebrat a vyhodit, bylo takové rozměklé.
Šlapání předcházelo ruční krouhání, což byla také makačka.
V novodobých dějinách jsme zelí krouhali strojem a dávali do porcelánového nebo kameninového hrnce s vodním uzávěrem. Plachetka, prkénka a kameny zůstaly, ale už se žádné zelí nevyhazovalo. Nejprve jsme zelí našlapali v neckách, odebírali puštěnou vodu a pak přendali do hrnce a rukou utlačili.
Nezbytnými ingrediencemi byla patřičná dávka soli, kmín, na dno vínové listy a kopr, případně nějaké to zelené jablíčko.
Tomuto zelí se dnes žádné nevyrovná!!!
Dobré bylo proslavené Otické nebo Kateřinské zelí. Dnes se v tom už ani prase nevyzná, mnohdy je vyrobené třeba i v Polsku.
Naposledy jsme koupili v Kauflandu a na posuvném pásu u pokladny se nám vylilo.
***
***

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *