Tak bych nic neměnil

Možná bych něčeho litoval.
Celý život jsem se za něčím hnal, jako bych měl šídlo v zadku, nebo jako by mě tlačila parní lokomotiva.
V patnácti si mě otec posadil v kuchyni na štokrdli a ptal se, čím chci být. Dnes bych mu odpověděl slovy klasika, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Snad jen vyjma profese, kterou jsem se vyučil, protože jsem měl ruce pořád od šmíru.
Otec říkal, víš co, dáme tě na automechanika, tam jsou ty baxiše do kapsy. Je pravda, že tehdy bylo těžké nechat si opravit

kvalitně, dobře a rychle osobní auto. Poptávka převyšovala nabídku, automobilový průmysl nabíral obrátky přesto, že auta byla na poukaz. Přitom na prázdném parkovišti na sídlišti stála jedna Škoda MB 1000, barvy lahvové zeleně.
Později si Marie Rottrová dovezla z Německa Mini Coopera, takže tam stála auta dvě.
Má osudově vyvolená byla tehdy gymnazistka a chystala se studovat vysokou školu. Uznáte tedy, že jsem nemohl zůstat pozadu. Předtím mě čekaly dva roky vojny. Pak jsem postupně s různými úspěchy a neúspěchy dodělal střední vzdělání, částečně při zaměstnání.
Po vojně jsem chvíli dělal automechanika, ale jak už jsem psal, nějak mi to nesedělo, tak jsem sběhl dělat „panského kočího“. Užil jsem si Tatry 603.
Člověk v životě potká, někdy jen na okamžik, lidi – postavy, které ovlivní jeho osud. Jako by škubly tím provazem, kterým jsme přivázaní k vozu, který nás táhne životem a kterému říkáme osud. Říkali mu Čárlí a studoval systémové inženýrství. Navíc byl v ročníku s manželkou můj bývalý spolužák z devítiletky, který tehdy extra známkami na vysvědčení neoplýval.
Tak se stalo, že jako čerstvý gymnazista jsem byl přijat na Vysokou školu báňskou, ekonomickou fakultu, obor systémové inženýrství. Dodnes nechápu, jak jsem mohl, zvládnou všechny ty programovací jazyky Asemblerem počínaje, přes Algol, Cobol až po Fortran. K tomu kybernetiku, optimální programování, typologii, algebru, matematickou analýzu a pochopitelně politickou ekonomii, jazyk ruský, jazyk německý a tehdy nejdůležitější marxismus-leninismus. O dějinách dělnického hnutí nehovoře.
Tak se ze mě stal úředník, referent PaM. Bývalí „papaláši“, které jsem vozil se tak stali mými kolegy. Ostruhy jsem si vysloužil tím, že mě udělali hlavní uživatelem automatizovaného zpracování mezd a platů, které mělo přinést úsporu zejména mzdových účetních. Někdy se přesvědčovali velmi těžko. Musel jsem prokazovat, že ty peníze, které vyšly na tiskových sestavách, jsou správně, že počítač se nemýlí, ale oni mají chybu v jejich ručních výpočtech. Objížděl jsem tak elektrárny v celém Severomoravském kraji.
Otázkou je, jesli by se mi dnes líbilo zaměnit sálový počítač za nějaké tablety. Ani ne, je to nostalgie, ty magnetopáskové stojany a hluk kladívkových tiskáren rozléhajících se sálem, že nebylo slyšet vlastního slova. A bílé gumové přezůvky a bílé pláště a zákaz kouření a…
Pak nastal první zvrat – změna bydliště. Stěhování pryč ze smogu a zplodinami zamořené Ostravy do čistého ovzduší pohoří Hrubého Jeseníku.
Kdyby mi někdo na počátku osmdesátých let řekl, že budu jednou „kancelářská krysa“, tak bych si významně zakroutil prstem u spánku – bzum bzum.
Postupně jsem se vypracoval na ředitele státního podniku. To je období, které bych nemusel opakovat, je to moc starostí a odpovědnosti. Naštěstí netrvalo dlouho, protože přišla revoluce.
Takže nastal druhý nebo možná už třetí zlom, protože nás politikové naverbovali, abychom soukromě podnikali. Že drobné podnikání a malé živnostenské provozovny budou mít maximální podporu. Zprvu to tak i vypadalo, protože vyřídit několikamilionový úvěr bylo otázkou několika dnů.
Postupně jsem se vyučil pekařem a pak jsem ještě odmaturoval na SPŠ Potravinářské technologie v Pardubicích.
Dopadlo to tak, že dnes v regionu zbyla z původního počtu asi čtrnácti malých, ručních, živnostenských pekáren jen jedna. A to proto, že ji mají zemědělci, kteří mají vlastní obilí a vlastní mlýn a možná dotace na naftu. Dokonce se časem zavřela i velká průmyslová pekárna. Nejsem si jist, jestli vůbec ještě peče Skřivánčí dvůr v Šumperku. Všechno obšancovaly obchodní řetězce, potažmo PENAM, DELTA pekárny a možná i Michelské pekárny.
Máme ve městě pět hypermarketů, všechna na pětníku kolem náměstí v okruhu tak dvou kilometrů. BILLA, Kaufland, Penny market, Lídl a Albert. Z nich třeba Albert a Kaufland mají vlastní pekárny a ostatní aspoň dopékárny a rozpékají zmražené polotovary.
Pěkně nás podvedli.
Naštěstí nastala další změna. Ředitel SOU Potravinářského si mě vyreklamoval, abych šel učit pekaře odbornosti. Nakonec jsem učil 13 let nejen pekaře technologii a suroviny, ale i obory kuchař-číšník, prodavač-ka, řezník-uzenář práci s počítačem, ekonomiku, obchodní provoz a výživu.
Kdyby mi někdo kdykoliv v životě prorokoval, že ze mě bude jednou středoškolský učitel, tak bych opět udělal pzum-bzum a řekl bych mu, že se zbláznil.
Svůj život už změnit nemůžu a na kdyby se nehraje. Jen bych trochu ubral páry a nehnal bych se za fatou morganou, i když jsem ji vlastně nejen viděl, ale i dostihl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *