Nebojím se ničeho

Ale abych se nerouhal.

Částečně jsem životní motto „vytuneloval“ tatičkovi Masarykovi. „Nebát se a nekrást“.
Ta druhá polovina je jasná, v životě jsem nekradl, nikomu a nic (nevezl jsem z JZD kolečko s navršeným senem a dole schovaný pytel s pšenicí, ani jsem nepřehazoval z fabriky nic přes plot). Jak se říká příležitost dělá zloděje, tak jsem asi tu příležitost neměl (bohužel nejel jsem za pošťáckým autem, kterému by se otevřely zadní dveře a na silnici by vypadl pytel s penězi a já bych ho šel na druhý den vrátit na poštu). Ani jsem nebyl dost velký a ani jsem nepracoval v kanceláři, abych v době kdy nebyl toaletní papír mohl nosit domů „průklepák“.

V souvislosti se strachem se hodně mluví, když jde o smrt.
Nevím, jestli už třeba nestojí s napřaženou kosou za rohem? Ale v každém případě jsem měl minimálně dvakrát na mále. Když vás rozřežou rozbrušovačkou, vyndají si srdce mimo tělo, aby se jim to lépe dělalo, pak vám ho po opravě vrátí a sešijou vás sponkovačkou, a trvá to všechno sedum hodin, tak to asi velká sranda není (v této souvislosti patří můj vřelý dík operačnímu týmu Fakultní nemocnice v Olomouci).
A podruhé, když si vzali kus mého těla, už mi ho nevrátili a ani nevím, kam ho dali (to se zase ve Fakultní nemocnici v Ostravě snažili, seč jim síly stačily).
Někdo se bojí bolesti.
Kdo by rád a s chutí chodil k zubaři? Já nemůžu říct, že bych tam šel nerad zrovna kvůli bolesti, mám zřejmě posunutý práh bolesti někam mimo normál.
Jednou v čekárně ortopedické ambulance byla taková tabulka s číselnou stupnicí bolestí od 1 do 10 s popisem, jaká ta bolest je.
Jednou se mě ptali, jestli chci celkovou narkózu, nebo jen dolní část těla. Říkám, jen dolní část, abych slyšel, jak u té operace nadáváte. Smějící se Ale zase ten strach, když se vám snaží tu koňskou injekci vrazit těsně kolem míchy …a navíc se o to snaží nějaký medik, kterému ne o moc starší doktorka radí, kam to má posunout, jak to naklonit a jak moc přitlačit. Všichni kolem v předsálí operačního sálu v zelených pláštích a s rouškami přes obličej, když v tom tam vrazí týpek v sandálech na boso, v civilu a bez roušky a se všemi se žoviálně vítá. Co nejde vám to, dejte mi tu delší, černou jehlu …už to je ptám se, to uvidíte až vám ochrnou nohy (byl to nějaký mladý profesor z lékařské fakulty z Ostravy). Od té doby jsem už epidurálku nikdy nechtěl. Nedovedete si představit (já teď ano, protože jsem to zažil) jak je to hnusný pocit, když ležíte na posteli a nohy vás neposlouchají, a pak jestliže se do určité doby nevyčuráte, tak vás cévkují, to je také zážitek z vůně, zvlášť u mužů.
Hodně strachu je o psychice, je to v hlavě, jak se říká strach má velké oči.
Tak je zavřete a na nic nemyslete.
„To bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *