Staré věci, škoda vyhodit

Nechal jsem se inspirovat článkem http://jezura.blog.cz/1801/suvenyry
Napsal jsem komentář: „Přesně totéž děláme stále a průběžně.
Již třikrát jsme se stěhovali, vždy do menšího a menšího bytu, takže to vlastně byla nutnost. Nazval jsem to čačky-pačky a když se podívám zpětně na ty fotky, co všechno jsme prodali, rozdali a vyhodili, tak se to nechce ani věřit. Ale jsou to jen věci, vzpomínky máme v sobě a ty nám nikdo nevezme.

Poučný je také tento komentář od http://marijakesfoto.blog.cz: „já jsem takto likvidovala hodně věcí po mamince a mnohé jsem za malý peníz prodala na AUKRO. Třeba o gramofonové desky je zájem. prodala jsem jich 260 a vzala si je všechno najednou jedna paní, která je pak třídí a znova nabízí na aukru s dost velkým ziskem, ale to mi nevadí. Já jsem to už neměla na čem přehrát. Šperky, pokud je to bižuterie lze nafotit v jedné hromadě a prodat jako konvolut v příslušné sekci aukra. Někdo totiž bude mít třeba jen zájem o jednu věc, ale kvůli ní koupí všechno. Já jsem tam byla zaregiostrovaná nejprve kvůli koupi starých fotoaparátů, ale to je jedno, jestli prodáváš nebo kupuješ. Jeden profil je na všechno. O starý psací stroj byl zájem v Národním muzeu v Praze také přes Aukro. ty suvenýry by také šlo nabídnout jako konvolut (sbírku všeho možného). Lidi kupují ledacos. Buď si přímo určíš pevnou cenu, nebo dáš cenu s přihazováním
Knihy jsou samostatná kapitola. Měli jsme jich plnou knihovnu přes celou zeď od zdi ke zdi. Vlastnoručně jsem ji pracně smontoval, protože to bylo „dodoš“ – dodělej doma šiklovně z IKEA. Já sám nečtu (tedy myslím knihy jako takové), ale manželka byla svého času čtivec (vždy před spaním, aby se jí zaklížily očička, jak říkala), až si zkazila zrak. Například prodala celou kompletní sérii – sadu Danielle Steel. Nebo jsme udali nějakému studentovi Marxe-Engelse. Většinu jsme prodali do antikvariátu nebo na Aukru nebo na Bazoši.
Z cest si vozíme už jen fotky nebo videa. Měl jsem hodně VHS kazet, které jsem také neměl na čem přehrát. Podařilo se mi zajistit jejich převedení na „flešku“, takže se na ně můžeme podívat v PC.
Gramofonové desky máme v úložném prostoru pod postelí a také je nemám na čem přehrát, ale to je taková památka a nostalgie, že se jich neumíme a nemíníme vzdát – zbavit.
Svého času byly v módě takové dělící stěny z poliček, které opticky oddělovaly v obývacím pokoji část jídelní od sedačkovou. Tu jsme měli plnou takových drobností. Také jsme měli na zdech takové mini regálky a na nich miniatury, které kdysi také frčely. To jsme udali jako celek, o to byl celkem zájem. Když se dnes podívám, na ty fotky, tak je mi toho až trochu líto.
Pokud se týká elektroniky, tak máme ještě hifi věž, ale je to víceméně dekorace. Máme šuplík plný MC kazet, ale už je také nepoužíváme. Dnes už i v autech je přehrávač CD. Posloucháme rádio a to nám stačí.
Zvláštní kapitolu tvořil křišťál, byl vesměs po rodičích a prarodičích a bylo to krásně broušené olovnaté sklo. O to nebyl vůbec zájem, ač jsme to nabízeli několik let všude možně. Ale jak já říkám: „Každá ryba má svého rybáře.“ Tak se i nedávno stalo, sice pod cenou za mrský peníz, ale stejně to leželo ve sklepě.
Prodal jsem například tři generace fotoaparátů od Zenitu, přes Olympus na kinofil po digitální SONY, dalekohled, GPS-ku, stolní PC s monitorem a další …
Když se to tak vezme, člověk toho potřebuje k životu minimum. S věkem si stále více vážíme těch duševních hodnot a hlavně zdraví.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *