Cizí život bych žít nechtěl
Poslednmí dobou
má TT takové filosofické otázky – být či nebýt?
Svůj život zatím žít chci.
Jsou v životě člověka – lidského tvora různé etapy, podle toho kolik má roků, ve které části běhu životem, se právě nachází. Po narození asi moc o smyslu života neuvažujeme, i když, kdo ví o čem novorozenec uvažuje a jestli vůbec uvažuje. Na druhou stranu je mi obrovskou záhadou a nedokážu si to vysvětlit, čemu se ty mimina tak chlamou? Přece musí nějak rozumět okolnímu světu, nebo se jim něco honí hlavou. Vzpomínají na minulost, na předchozí život a přijde jim směšné, kde se to ocitli?
A co vede kojence k tomu, aby se začali otáčet na břicho a potom se klopotně vztyčovat na všechny čtyři? Být mnou, tak já se ani nehnu a budu vklidu odpočívat, hlavně abych viděl na televizi, maximálně bych se mírně nadzvedl a natáhl ruku pro pivo.
Snaha batolat vzpřími se a postavit se na nohy se dá vysvětlit, potřebují vidět přes ohrádku co máma dělá? Zvlášť pokud jsou to děvčátka, ty jsou enormně zvědavé.
Na vlastní nohy se pak v životě stavíme ještě jednou, když nás rodiče vystrčí z hnízda (a měli by to udělat v pravý okamžik, zavčas). Negativní dopady opičí lásky, zejména matek ke svým synům vidíme kolem sebe. Komu by se nelíbil “mamahotel”, mít veškerý komfort, střechu nad hlavou, teplo, nemuset platit nájemné a inkaso, vyprané ponožky, vyžehlené košile, teplé večeře, … Je to fenomén nové doby, být singl a k tomu ještě mamánek. Jo, osamostatnit se, roztáhnout křídla a vyletět z hnízda, to chce kus odvahy (taky se může stát, že spadneme na držku). Většinou nás k tomu ale pudí vztah zpravidle k opačnému pohlaví, láska, děti a budování vlastního domova. A maminka ať bydlí nejlépe aspoň dvacet kilometrů daleko – minimálně.
