Naděje umírá poslední

… ale umírá.

Takové pesimistické až morbidní heslo.
Rozhodně optimističtější je, když se o nejaké ženě řekne: “Je v naději.” To znamená, že se můžeme nadít potomka – nového života.
Ta první verze znamená, že jsme nad tím mávli rukou, že jsme na tím zlomili hůl. Že naděje sice ještě je, ale stejně to dopadne špatně. Většinou to tak v žiovotě nemáme, protože stále doufáme, věříme, že se karta obrátí, že to bude dobré.

Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát, …, mám naději, že uslyším tvé tiché volání …, tak nějak jsou slova známe písničky Pavla Bobka. Naděje se tak objevuje i v romantických výlevech básníků, textařů a skladatelů.
Pokud jde o tu neveselou stránku naděje ve smyslu, že snad nebude hůř, nebo nejhůř, tak si myslím, že to máme v sobě tak nějak zakódované, že se nechceme vzdát bez boje. I když na tom jsme v různých etapách života, při různých situacích hodně špatně, tak ta víra je pořád v nás, že bude líp.
V křesťanství je naděje považována za jednu ze třech nejvyšších ctností, které vyjmenovává již Sv. Pavel – jde o víru, naději a lásku.
Sv. Tomáš Akvinský definuje naději jako očekávání věci budoucích, dobré, nesnadno dosažitelné, ale možné.
Lze tedy předpokládat, že naděje je úzce spjata – je navázána na lásku a víru. Zivot bez lásky je smutný život. S vírou to sice máme různě, ale ať tak, či onak v něco věříme všichni.
A jak známo: “Víra hory přenáší.” a “Věř a víra tvá tě uzdraví.”
0
0

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *