Není pero jako pero

S tužkou v ruce

Už si ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy v ruce tužku. Myslím takovou tu ze dřeva s tuhou uvnitř.
Samozřejmě píšu, nejsem analfabet a dokonce i někdy kreslím a rýsuji – od ruky, ale používám buď průpisku nebo fix.
Jsem asi pamětník, protože si pamatuji na ionkoustovou tužku (nevím, co v ní bylo), ale vím, že když přinesla poštačka babičce důchod, tak se tím podepisovalo. Ale napřed se to muselo naslinit.

V první třídě jsme měli plnicí pera (po kalamářích už zůstaly v lavicích jen kulaté díry). O něco později se objevily první tzv. čínské pera – (povšimněte si, že už tehdy se čína tlačila na světové trhy) to byl div světa, dnes jim říkáme kuličkové pero, neboli propiska.
Neexistuje snad dítě, které neví, co jsou to pastelky a neexistuje papírnictví a hračkářství, kde by je neměli. K těm obyčejným muselo být ještě takové udělátko, protože se musely dost často strouhat. Problém byl, když s nimi děti praly o zem, protože se pak tuha uvnitř polámala a nešly ostrouhat.
Zvláštní kapitolou a vlastně revolučním objevem byly „versatilky“. Do těch šly dávat a vyměňovat jednak tuhy různé – potřebné tvrdosti, tak náplně do propisek různých barev. Speciální použití měly jako „flusátko“, což jistě znají a používají i dnešní děti.
Pak ještě vzpomínám, že byly tzv. trojbarevné tužky (a viděl jsem i vícebarevné).
Já jsem líný vzít do ruky tužku a papír, takže raději sednu k počítači, otevřu si nějaký textový procesor Word nebo poznámkový blok a ťukám do klávesnice (opravdu ťukám, protože píši dvěma prsty). Má to jednu zásadní výhodu, že se v počítači dobře „gumuje“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *