MÉ Vánoce
Jak se na svět dívají děti obecně, to je filosofická otázka.
Já můžu jen zavzpomínat, jak jsem vnímal Vánoce já, když jsem byl dítě.
Vzhledem k tomu, že je to již “mnoga let tomu nazad”, tak mi v paměti utkvělo samozřejmě jen to hezké. A i kdyby ne, tak jsem vyrůstal v úplné, harmonické rodině, v domě, kde jsem se narodil a kde bydleli i babička s dědečkem. Na té samé ulici byly ještě dva domy, jeden zleva a druhý zprava, takže jsem tam měl kolem sebe ještě dva kamarády, spolužáky. Co víc si přát, že?
Mělo to vliv i na to, jak jsem prožíval svátky vánoční.
Rodiče to rozhodně dělali tak, aby bylo zachováno tajmství Ježíška. To znamená, že byly děti utvrzovány v tom, že dárky nosí Ježíšek, a proto je potřeba mu napsat dopis s udáním toho, co bychom si přáli a dát ho včas, ve správný okamžik za okno. Samozřejmě, že druhý den ráno tam dopis nebyl, Ježíšek ho odnesl. Rodiče museli mít nějakou strategii, jak navést dítě, aby napsali jen reálné, splnitelné věci, protože jinak, kdo by se měl dívat na ty smutné oči a na zklamání, pokud by pod stromečkem nebyl ten správný balíček. Jak to udělat, aby dítě dárky nenašlo dřív, až na Štědrý den ráno, to pro rodiče nebyl tak velký problém. V případě potřeby se větší dárek dal k sousedům.
Pokud se týká vánočního stromečku, tak ten rodiče zdobili v noci před Štědrým dnem, tak, aby když jsem se ráno probudil, aby tam najednou stál, protože ho přinel Ježíšek.
Než se začaly rozdávat dárky, tak se zapálily svíčky a prskavky a pak jsme si společně zazpívali: “Narodil se Kristus pán, radujme se, …”. To byla ta pravá atmosféra Vánoc, to napětí, netrpělivost a očekávání.
Předcházela štědrovečerní večeře. Na stůl dala maminka sváteční ubrus s vánočními motivy, který se vytáhl z prádelníku jen jednou za rok. Otec se oholil a všichni jsme se oblékli do svátečního, což u pánského osazenstva znamenalo bílá košile a kravata. Smažily se řízky z kapra, což byla tak typická vůně, že ji spolu s vůní jehličí a hořících svíček cítím dodnes. Bramborový salát se dělal den předem, aby se “uležel”.
Aby jsme se doma nemotali a neznervózňovali, rodiče otázkami: “Kdy už přijde ten Ježíšek?”, tak nás vyhnali s lyžema a sáňkama na nejbližší kopec, kde nás bylo dětí víc. Tehdy bylo samozřejmostí, že byl sníh, a to tak, že ho bylo dost. Vrátili jsme se se sněhem za nohavicema, za krkem a na čepici, s červenými tvářemi.
Po večeři jsme měli jít do vedlejšího pokoje, k oknu a vyhlížet Ježíška. Když zazvonil zvoneček, tak jsme jen vydechli: “Ježíšek je tady” (dlužno dodat, že jsme ho nikdy nezahlédli, ale to nám vůbec nevadilo). V obýváku bylo zhasnuto a hořely jen svíčky na stromečku a prskaly prskavky a pod stromečkem byly barevné, různě velké balíčky – dárky!
K těm našim vysněným dárkům samozřejme přibyl ten “doplňkový sortiment”, ponožky, bačkory, rukavice, čepice a pro tatínka trenýrky a pro maminku zástěra.
Já jsem dostal za dětství tři velké dárky. Velkou dřevěnou TATRU 111, na jejíž korbu jsme si mohli sednout dvě děti, velkého semišového houpacího koně a jízdní kolo.
Pak se běželo ještě o patro níž, protože přece u babičky byl také Ježíšek.
Ani nevím kdy, ale pak to někdo “podělal”, asi nějaký spolužák, nebo starší dítě z “party” a bylo po Ježíškovi.
My jsme pak ale tradici drželi a dokud dcera věřila, tak jsme ji “balamutili” a Ježíšek existoval. Jednou jsem našel na půdě nějaký dlouhý provaz, nebo spíše lano a vyhodil jsem ho z bytu od sousedů. Dosahovalo z druhého patra skoro až na zem. Vyvedl jsem dceru na dvůr, byla už tma a ukazoval jsem jí, že se asi už Ježíšek vyšplhal. Mezitím už manželka dala dárečky pod stromeček. Dodnes vidím před očima ten její údiv a úžas a ještě hodně dlouho tomu věřila.
