Ich

Mobilní telefony

Mobilní znamená přenosné.

Ještě na konci osumdesátých let minulého století, kdy jsme bydleli na vesnici, tak jediný telefon byla veřejná telefonní stanice – telefon (pevná linka), který byl na chodbě jedněch sousedů. V případě porodu nebo vysokých horeček dítěte jste museli natáhnout trencle a utíkat přes půlku vesnice a jejich brankou přes zahradu a bouchat a zvonit, v naději, že to uslyší.
Pak jsme se postupně dočkali drátů a pevné linky až do bytu v prvním patře, kde kdysi bydlel pan řídící jednotřídky (vesnice se přibližovala městu).

Později jsme ve městě získali telefon rychleji, ale padlo na to nejedno “skleněné razítko”. Když jsme nebyli doma, tak jestli někdo volal – tak se nedovolal. Faktem ale je, že zase byly telefony v práci, na dílnách ve školách, šlo si zavolat od sekretářky ředitele (pokud jste s ní měli nadstandartní vytahy). Za volání z těchto cizících telefonů se platilo.
Pak přišel další vynález “plechová huba”, neboli záznamník. Když jste přišli domů a blikala kontrolka, tak jste věděli, že máte zmeškané hovory. Volající mohl nakecat vzkaz (takovou hlasovou SMS-ku. S tímto přístrojem se užila legrace, protože lidé nahrávali různé vipné uvítací věty.
“Bez spojení není velení”!
Bylo naše okřídlené heslo, protože jsem byl na vojně u spojovací roty. Ta měla dvě čety, jednu spojovací a druhou radistickou. Radistům se říkalo “pípáci” (podle morseovky) a spojařům “bigoši”, protože natahovali dráty za každého počasí, mnohdy i v bahně. Já jsem byl u radistů, což mělo minimálně tu výhodu, že výuka morseovky probíhala v teple učebny. Ale nebylo to nic lehkého, počítal se počet znaků, za minutu a podle toho pak byly řídy (III, II, I a M-mistr). Ještě se ta četa radiová dělila na telegrafii a fonii. Já jsem pak byl velitelem vozu, kterým jezdil náčelník pro spojení (nějaký major). Byl to “gazík”, posádku tvořil řidič – vedle něj seděl náčelník a vzadu u radiových stanic, já jako velitel posádky a ještě jeden bažant – prvoročák, nějaký Paľo Klučiarik. Byl to slovák. V nastoupeném šiku – při nástupu, se vyvolávaly jména a každý měl zařvat ZDE!. Ne tak Paľo, ten se dlouho hlásil: “Tuná, netreba ma hladať”. Řidič byl cikán jak poleno, ale slušný, pracovitý a poslušný.
Když jsme potřebovali spojení (když jsme si hráli na vojáky), tak se muselo vylézt na co nejvyšší kopec a tam ještě vztyčit vysoký stožár ze sklolaminátu a na něj anténu, protože radiové vlny kopírují terén a když narazily na kopec, tak bylo po spojení. Spojení fungovalo tak, že jste měli na uších sluchátka a v ruce mikrofon (v podstatě normální vysílačka, jen to byly velké bedny, které so nosily i na zádech). Radisté zapisovali do formulářů písmena, tak, jak je hlásila protistrana. Když probíhala kontrola, tak Paľo Klučiarik vzal mikrofon, zmáčkl knoflík, dvakrát do něj foukl a zahlásit: “Idě, idě, tuná vojak Klučiarik”.
Dlouho trvalo, než jsem pochopil, že mobilní telefony fungují úplně jinak. Když jsem měl někde slabý signál (jednu čárku), tak jsem hledal nejbližčí kopec (v Mladkově jsem měl vychytané místo na hřbitově). Jenže tzv. celulární systém (od celula je buňka) funguje tak, že buňky tvoří stožáry vysílačů a kolem nic se šíří signál v mezikruzích, a čím dál, tím je signál slabší. Pokud se signály dvou buněk neprotly a třeba se jen tak tak dotýkaly, tak to byly ty mrvé místa.
První systém mobilů byl tzv. analogový a předčíslí bylo 601. Na Javornicku byl celkově nízký signál, tak tam se podnikatelé honosili tím, že nosili takové kufříky s anténou, jako měly kdysi “embéčka”. Ty ostatní tehdejší mobily byly velké, těžké a dnes se jim posměšně říká “cihla”.
Jaké jsem měl později mobily, jakých značek a kolik jich bylo vám napíšu v pokračování.
0
0

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *