“Poručíme větru, dešti.”
Lepší zítřky – “Poručíme větru dešti”.
Bylo propagandistické heslo minulého režimu před kapitalistickým převratem. Ono to bylo spíš zbožné přání, které se nám nesplní ani dnes. Příroda si zjevně dělá co chce. Bez ohledu na ekoterorismus současných liberálních politiků a je podporujících šílených aktivistů.
Není pochyb o tom, že té naší modré planetě ubližujeme. Stačí se jen podívat na malou výseč, na automobilismus. V některých rodinách jsou dvě auta a v každém z nich jezdí jen jeden člověk. Takže aut lavinovitě přibývá a stále není kde zaparkovat, přesto, že nějaké parkovací místo občas přibude. Takže byly by ty lepší zítřky, kdybychom se vrátili k povozům, kočárům, rykšám a kolům?
“Výroba” škodlivin a technický pokrok jsou dva antagonismy.
Lepší zítřky, jak pro koho. Pro restituenty zřejmě ano a budiž jim přáno. Rentiérky nehť si jezdí třeba několikrát za rok na “kanáry” do 5* hotelů.
Ale, je tam to příslovečné ALE!
Jak se můžou budovat lepší zítřky, když přibývá příkazů, zákazů, regulací, … Brzy nebudeme moci zabít více než jednoho vepříka za rok na jednu rodinu a bude se muset odevzdávat krupon.
Kdysi dávno (když ještě bylo Mrtvé moře jen nemocné) jsem vozil TATROU 603 papaláše, byl jsem “panský kočí”. Říkali jsme “Tatra nezná bratra”. Od pátku do soboty včetně, jsme byli na silnicích jen my osobní a nákladní profesionálové a všichni jsme se zdravili zvednutým ukazovákem. V pneumatikách jsme měli nastřelené ocelové hroty. Kloboučníci a čepičáři vyráželi jen v neděli na rodinné výlety a to my jsme zase byli pěkně doma v teple rodinného krbu. Už tehdy jsme říkali, že jsme jednou nohou na hřbitově a druhou v kriminále.
Dnes bych na silnici v autě nevylezl, ani za milion dolarů, pokud bych nemusel. Dnes nejde ani tak o přímé ohrožení života nebo o hrozbu trestu odnětí svobody, jako o psychické zdraví, najmě na D1!
Takže z tohoto pohledu a spoustě jiných podobných vidím světlé zítřky v nedohlednu – na konci tunelu je tma.
