Čeho moře?
Moře lásky.
Moře vody, moře špíny, něco, čeho je hodně.
Vzpomínám si dobře na mé první setkání s opravdovým mořem. Myslím tím podmnožinu oceánu.
Tehdy to bylo moře černé.
Jen názvem.
Přijeli jsme autem do kempu Emona na Slunečném pobřeží v Bulharsku. Kdo tuto cestu ze severní moravy absolvoval, tak ví, že je to opravdu kus cesty. Takže notně unaveni a v nočních hodinách jsme dorazili na místo, já poprvé v životě a moje nová manželka, ne tak.
Takže mě hned zkušeně vedla za plot kempu: “Chceš vidět moře?”, ptala se. Chtěl jsem i když byla tma jako v ranci. Čím jsme se víc přibližovali k mnou jen tušenému něčeme velkému, tím víc jsem zpomaloval krok.
Ten zvuk jsem neznal.
Byl mi zcela cizí a neznámý. Bylo to šumění moře. Tu noc vlastně spíš bouření. Co to je, jsem měl pochopit až mnohem později.
Takže, když mi má drahá polovička pořád říkala: “Pojď, neboj se, ještě kousek”, táhnouc mě při tom za ruku, mé bojácné já řeklo dost, zabejčil jsem se jako osel a neudělal už ani krok.
Ráno, za světla se konal druhý pokus a já jsem nevěřil vlastním uším ani očím.
Bylo to přesně tak, jak říkáme, klidný jako Tálínský rybník.
Úplně klidná hladina, jen sem tam malá vlnka a hlavně téměř ticho. Jen takové “pošumávání”.
A vlastně jsem byl zklamán.
Naštěstí takových těch pravých mořských vln, ve kterých se tak nádherně skáče, jsme si ještě užili dost a dost.