Moje (ne)první jízda tramvají
Šalina, žehlička, bedna, električka
Na elektřinu ano, ale od dnešní představy tramvaje to bylo na hony vzálené.
Když jsem nedokončil střední školu, tak jsem musel narukovat na vojnu. A abych se o prázdninách jen tak zbůhdarma neflákal po sídlišti, a také abych nebyl darmojed a vyžírka a přispěl nějak do rodinného rozpočtu, rozhodla rodinná rada – otec, že půjdu na brigádu.
Vyřídil jsem si sám (na doporučení stejně “daremného” spolužáka), z mého pohledu dobrodružnou činnost.
Průvodčí tramvaje.
Z pohledu dnešní mládeže to bylo ještě v době “kdy Mrtvé moře bylo jenom nemocné”. Čímž vlastně nepřímo prozrazuji svůj věk, což jsem na blogu nikdy nechtěl, protože jsem si myslel, že tak zůstanu navždy mlád.
Protože dnes již žádní průvodčí nejsou, aspoň ne v MHD.
Ve vlacích ano, ale ti mají svou stavovskou, nebo stávkovou čest a jsou hrdi, že patří k modré armádě.
Já, ne tak, já jsem uniformu neměl. Nafasoval jsem jen poctivou koženou brašnu, ve které byly lístky, nezbytné kleštičky a pár drobných.
A ty tramvaje, to byly takové ty s otevřenými plošinami vpředu a vzadu a pan řidič točil klikou, podle toho, jak rychle jsme měli “uhánět”.
Po šichtě, úderem druhé hodiny se ze všech možných bran, předních, zadních, bočních a ze všech hutí a železáren ve Vítkovicích a Kunčicích vyhrnuly tisíce zaměstnaných. Stálo se na schůdkách těch plošin a já jako průvodčí jsem musel nastoupitjako poslední. Mnohdy nebylo kam. Naštěstí beze mě, respektive bez mého zapískání se řidič do pohybu nedal.
A takto “napěchovanou” tramvají jsem se já měl protlačit a ještě přitom volat: “Přistoupil, prosím!”, nebo “Jízdenky prosím!”
Ruce jste museli mít buď připažené, nebo naopak ruce vzhůru a držet se madel- tyčí, nebo takových kožených poutek. Takže část držících se čehokoli vlastně podpírala i tu druhou část cestujících, kteří spoléhali na to, že je ti první udrží. Většinou ano.
Jak jsem měl ve stavu a poloze sardinky v konzervě trhal lístky z bločku, štípat lístky a vybírat a vydávat drobné, to mě nikdo neproškolil.
Takže jsem vždy počkal až postupně polovina “černých pasažérů” vystoupila. Ne, ne. Většina měla tzv. sí’tovky, nebo jakési týdenní dělnické jízdenky (ty se měly ale tuším také cvikat).
Za teplého letního počasí to byl celkem veget.
Suprovní byly noční šichty. V bedně je my dva, řidič a já. Kolem půlnoci pauza na malé zdřímnutí.
Takže nejhorší bylo vlastně předávání tržby. Muselo to sedět na halíř. Naštěstí už tehdy nebo ještě tehdy patřil průvodčí tak trochu, jako chudý příbuzný, k holičům a číšníkům, co se bakšiše týče.
