Život je boj
Vůle žít je nezdolná
Je až neuvěřitelné, jak se tělo brání odejít na věčnost, do nebe nebo se převtělit v jiného tvora.
Sice se žertuje, že tělo má jít do hrobu zhuntované, takže často si tím ospravedlňujeme neřesti, které nám poškozují zdraví, ale doopravdy to nikdo nechce. Snad výjimkou sebevrahů, ale ti mají asi nemocnou duši.
My ostatní se držíme života zuby nehty, aniž si to třeba uvědomujeme.
Co si myslí tělo, když jsme v narkóze, nevíme a tak klidně vydržíme sedm hodin na operačním sále, necháme si vyndat srdce, připojit se na umělé s nucenou ventilací a provést na jeho cévách trojnásobnou objížďku. Trčí z nás pak hadičky, s nádobkami s tekutinou různých barev. Kupodivu za zhruba sedm dní se jizva zacelí a za dalších deset už nás nutí chodit po schodech. Ještě jsme pak schopni o tom žertovat, že nás rozřezali rozbruškou a sešili sponkovačkou.
O zhoubném rakovinném bujení psát nechci, protože tady mnohdy zubatá vítězí, i když se bráníme silou vůle.
Jsme ale schopni akceptovat třeba amputaci nohy ve stehně, nebo mít vůli žít i po dopravní nehodě nebo železničním neštěstí, kdy musí lékaři obětovat nohy obě, protože jinak hrozí sepse a smrt. Mnohatýdenní nebo i několikaměsíční pobyt v rehabilitačním ústavu je sice stresující, ale co se dá dělat. Vlastní operace nebolí, jsme v narkóze a i po probuzení to můžeme brát s humorem. Mnohem horší jsou pak ty další dny a roky, kdy zjišťujeme, že nám okolní svět hází pod nohy (nebo pod kola invalidního vozíku) milión překážek o kterých jsme dřív neměli ani tušení. Počínajíc psími exkrementy na chodníku po obrubníky a prahy vyšší než 5 centimetrů. Z dvaceti oblíbených restaurací ve městě vám zbydou tak dvě.
Můj otec vždycky říkával: “Život je boj!”. Na kolik kol ten mač bude, nevíme, ale nesmíme to vzdávat.
