BRATISLAVA
Zážitky z Bratislavy
Bratislava nemá metro, ani trolejbusy a koleje jsme viděli jen jedny tam a druhé zpět a po nich sporadicky jezdící tramvaje. Autobusy jezdí, jen nevím, jak je hustá jejich síť a jaké mají intrevaly, protože nám to připadalo jako absolutní absence veřejné dopravy. Ani taxi jsme nezahlédli. Všichni jezdili auty, pochopitelně obsazené jen jednou osobou – řidičem. Takže město protínají pětiproudé silnice, tři pruhy tam a dva zpět oddělené dvojitou čárou. A jezdí tam všichni jako šílenci, tam a zpět, takže když jste zapoměli odbočit vlevo, nebo jste odbočku přejeli s výkřikem “Tady to bylo!”, tak jste se mohli otočit na druhém konci města. V Bratislavě můžete zapomenout na nějaký vnitřní, nebo vnější městský okruh, nebo na oba jako příkladně v Hradci Králové.
Pěší zóna je poměrně rozsáhlá, ale zaparkovat někde poblíž je zcela nemožné. Takže jsme si kavárniček a obchůdků v úzkých uličkách neužili.
Šli jsme od Hotelu Loft, kde jsme zaparkovali v jeho podzemí po Štefánikově ulici kolem prezidentského paláce, kde jsme si odpočinuli v jeho krásné zahradě a dále pak k Michalské bráně a dále k Maximiliánově fontáně.
Nikomu bych nepřál ty dva kilometry po nepříliž kvalitních chodnících, po “kočičích hlavách” a přes ony koleje. Bylo to utrpení nejen pro mě, ale i pro ty, kteří mě tlačili, i když se střídali.
Na Bratislavském hradě nás naštěstí ostraha pustila za turniket, takže jsme dojeli tunelem až kam to šlo. Ale stejně i další stovky metrů opět po žulových kostkách (ony možná byly čedičové, ale takové ty obří, vypouklé). Za ten pohled na most Chucka Norrise s létajícím talířem to ale stálo.
Také jsme navštívili Bratislavské Zlatí Písky, takže děti si užili vody a já točeného piva. Všechno se tam připravovalo na obří UPRISING FESTIVAL 2018.
Parkovací útočiště nám dvakrát poskytlo nákupní centrum Eurovea, dokonce na tři hodiny zdarma. Mládež si tak užila “šopingování”, což je fenomén doby. Nicméně musím přiznat, že mi druhorozený vybral bezdrátovou klávesnici (na které právě píšu) a myš za bratru pohých 36.99 euro – no nekup to.
Ale stejně jsme si tam připadali jako vesničané ve městě (u nás ještě nemáme ani jedny semafóry), abychom jsme se v tom labyrintu vyznali, zejména v několipatrových podzemních garážích, tak jsem si fotili barevné sloupy s velkými a malými čísly. Ale stejně najít exit, nejet v protisměru a točit se tou spirálou správným směrem …
Když už jsem u těch cen, tak to jsme doslova krváceli a fakt jsme museli každé euro v ruce dvakrát obrátit. Vejít se za jedno jídlo v restauraci do 10 euro by kumšt a kde je pití a to vše 4x – tak si to spočitejte.
Celou cestu tam a zpět, cca 600 km, jsme ujeli na jednu nádrž nafty. V podstatě od Mohelnice už jen po dálnici. Jen nechápu, kam se někteří piráti silnic ženou? I když jsme jeli 165 km/hod, tak se nám někteří nedočkavci lepili na prdel a pak klidně předjížděli zprava (musím se podívat do pravidel, jestli se nezměnily).
K příjemným zážitkům patřilo posezení s vynikající kávičkou v Starbucks coffee v Eurovea, a stejně tak v kavárně a restauraci Fabrika v Hotelu Loft (smažený sýr s hranolkama, pivo kola).
Jelikož zde už nemám volnou kapacitu na vkládání obrázku, tak uvádím odkaz na který když kliknete, tak vás do uvede do mého drohého vebu. kde mám galerii obrázků. ***ZDE***
p.s.: Je to jen můj, možná příliš pesimisticky laděný pohled a ostatní osazenstvo to vidělo opačně. Děti si to rozhodně užily. Zato chudák manželka za volantem, když jsme jí jeden říkali vpravo a druhý vlevo, každá navigace nabízela jinou trasu a když se obě navigace “sekly”. 😀
Mohlo by se vám také líbit
Úspora místa_koláže
Hezké na pohled, barevné a chutné
