Je to přesně tak …
Říkám tomu havěť.
Brouky moc rád do ruky neberu, vadí mi to lehtání a škrábání, mám strach, že mě kousnou, štípnou, či něco podobného (poplivají mě nějakým jedem nebo smradlavými exkrementy, či obrannými látkami). Totéž platí i o housenkách. Prostě se jich štítím. Do ruky nevezmu ani pavouka a je mi nepříjemné, když po mě lezou. Na rozdíl od manželky, která je nezabíjí plácačkou, ani neprohání koštětem ani nevysává vysavačem. Vezme je pěkně do dlaně a vyhodí z okna.
Naprostou fóbii mám ze škvora, alias štipky. Jsem generace, která jezdila na pionýrské tábory. Otec pracoval jako finanční úředník na krajské radnici, tak se mě o prázdniných vždy na tři měsíce zbavovali. Ne, že bych nechtěl, docela se mi v kolektivu, jako jedináčkovi, líbilo a nenudil jsem se a spát pod celtou ve stanu s podsadou bylo jisté dobrodružství.
Jenže právě v té celtě byl problém. V jejich záhybech se rádi schovavali škvoři. Nějaký dobrák mi nabulíkoval, že mi štipka v noci vleze do ucha a proštípne bubínek a ohluchnu. To trauma si sebou nesu celý život.
Jiné tvory mám rád. Mohl bych například chovat hady.
Co můžu, tak brouky můžu fotit, můžu se na ně dívat, ale z uctivé vzdálenosti.
Ne tak jako moje oblíbená blogerka, která se na ně specializuje a ke které se na ty potvory chodím rád dívat.
