Silný, silnější, nejsilnější
NEJSILNĚJŠÍ ZÁŽITEK
Dokážu si představit, že existuje hodně píšících, kteří uvádějí jako svůj nejsilnější zážitek narození dítěte. Zejména ženy, které mají problémy s přirozeným otěhotněním, a jak se říká “tikají jim biologické hodiny”. Existuje sice umělé oplodnění – tzv. “dítě ze zkumavky”,nebo adopce a pod., ale krev není voda a vlastní je vlastní. O to větší je možná nával štěstí, že se to podaří a dokonáno jest.
Já nemohu soudit, jelikož v té době se do porodnice nesmělo. Mužové stáli pod okny oné budovy s kytičkama nebo bez (protože na pokoj květy nemohly), koukali nahoru a křičeli různé vzkazy a blahopřání.
Manželka mě budila asi ve 4 hodiny ráno, že už to na ni asi jde. Ptal jsem se jestli jí už odtekla plodová voda (byl jsem strašný odborník – mé první dítě), když řekla, že ne, tak jsem odvětil, že ještě počkáme, až půjdu do školy a že pak zavolám sanitku. Jak řekli, tak udělali. Pak jsem dopoledne hledal telefonní budku – automat, abych našel, kam manželku odvezli. Obvolával jsem nemocnice a nikde nikoho takového neměli. Pokud si to dobře pamatuji, tak nakonec přiznali, že ji mají na “Fifejdách”.
S kamarádem jsme jako překvapení montovali vodovodní připojku k nové automatické pračce TATRAMAT. Přitom jsme kouřili, pili(chlastali) a jedli tresčí játra s cibulí. Když manželka přivezla naše miminko, tak to v bytě vypadalo jako v hašišovém doupěti. Než přijela na revizi a kontrolu babička – tchýnička, tak žena stihla uklidit a vyvětrat. A pak přišla ještě porodní bába a pak jsem přišel JÁ, hrdý zploditel. Jelikož jsem vidět to naše mimi poprvé, tak jsem neomaleně prohlásil, že je nějaká vrapatá, scvrklá a fialová.
Jako většině normálních mužů tak i mě voní benzín, nafta, kerosin, ba i výfukové plyny a jsem u vytržení, když to dělá brrrm, brrrmb.
Takže teď přijde ten můj nejsilnější zážitek.
Poté, co jsme se jako mladí dostali poprvé k moři, nejprve do Bulharska, pak do Jugoslávie, a následně na Mallorcu, tak se nám splnil sen. Kanárské ostrovy. Tehdy, když se to řeklo, tak všichni otevřeli ústa a ani nevěděli kde to je. Dne už to zevšednělo a je to skoro jako za humny. Tehdy se nám pět hodin letu zdálo strašně dlouho. Letěli jsme poprvé na jeden ze čtyř ostrovů, na větrný ostrov Fuerteventure. Jsou tam písečné duny i rozervaná bouřlivá pobřeží, kde byl zákaz koupání (místní hoši tam serfovali).
Půjčili jsme si terénní čtyřkolku Jeep Wrangler, s odkrytou plachtou. Projeli jsme všechna tajemná a téměř nepřístupná místa, včetně jedné odbočky, kde bylo napsáno, že je tam zákaz vstupu, že je to vojenský prostor. Jenže bývalý, protože tam někteří jezdili. Dojeli jsme na pobřeží a tam jsme viděli něco, co nám úplně vyrazilo dech. Vrak parníku American Star. Respektive jen jeho polovina – přední část. Mám na FCB titulku s mou maličkostí – doslova.
Když jsme se tam vrátili za rok, tak už tam, nebyla, moře si ji vzalo. Údajně na ostrově není rodina, kde by doma neměli z lodi nějakou památku – suvenýr.
