Po Velikonocích je v mnoha domácnostech “přetlak” vařených vajec. Minimálně prostě obarvených potravinářskými barvami, nebo nalepovacími obtisky, nebo takovými plastovými punčoškami, které se na vajíčko navlečou a ve vroucí vodě se pěkně smrsknou. Moje mamka je barvila ve slupkách z cibule – byly pak pěkně hnědé a ještě je vyleštila sádlem. Mnohdy se udělá známý vajíčkový salát. Moje žena letos vymyslela ševcovský mls. I proto, že nám zůstala výborná česká “čabajka” z Krásna.
Ty pravé z Maďarska už naštěstí u nás k dostání jsou, tak nemusíme cestovat k našim jižním sousedům. Naši domácí výrobci – řezníci se také pochlapili a mnohdy dokonce nám ty naše “napodobeniny” chutnají více. Jako naposledy výrobek s tak nezvyklým názvem, že jsem si nemohl zanic vzpomenout, jak se jmenovaly. A jelikož jsem neuspěl ani v hledání na netu, tak jsem musel prohrabat účtenky. Naštěstí je manželka zakládá. Nevěděli jsme ani ve kterém z pěti supermarketů, které u nás máme, to bylo? Našel jsem je v Albertu. Které to jsou vidíte v náhledovém obrázku. Ty nám chutnaly nejvíce.
Miluji kvašáky. Nepamatuji si, že bychom kdy dělali kvašáky. A když, tak je to hodně dávno. Přitom mám od kolegy uložen údajně vynikající recept. Ale on žije na vesnici a také pěstoval asparágus – chřest. Kupovali jsme svého času kvašáky na tržišti od poláků (ale, kde je jim dnes konec?) Výborné kvašáky dělaly naše babičky, protože pěstovaly okurky a ty, které přerostly, byly velké a žluté. To byly kvašáky! Do těch, když se člověk zakousl, tak z nich vystříkl litr kyselé vody a velké semena.
Dnes žena koupila sáček kyselých okurek vAlbertu. Hned jsem si jednu vyžebral a byl jsem unesen! Jsou tvrdé, nejsou přesolené a kyselé tak akorát. Hned mě zajímalo odkud jsou? Z Jižního Slovenska – z Komárna od jisté paní, která je uvedena na obalu, který přikládám.
Což prospívá zdraví. Vlastně smích obecně je velmi prospěšný – zvlášť v dnešní posrané době! Naposledy jsem se zasmál nad příběhem o venčení psa, kalhotkách a roušce v článku Simonky-holky blonďaté. Vyprávěl jsem to manželce ráno v posteli a uvažoval jsem koho bych ještě potěšil. Volat to dceři která právě prodělává Coronavirus mi přišlo takové nepatřičné, i vzhledem k tomu, aby si nemyslela o svém otci, že je vilný stařík. Můj celoživotní kamarád bydlí daleko a navíc si myslím, že také se přisprotlým vtipům moc nesměje. Takže pak už zbývá jen má jediná nejlepší kamarádka. Když mě přivezli saniťáci z ARA a z LDN, pohodili mě na polohovací postel a já ležel stále ještě jako polomrtvola (na malou i velkou jsem “chodil” do plínek), tak přišla ochotně manželce pomáhat (všichni primáři, doktoři a sestry manželku varovali, ať si mě domů nebere, že to sama nezvládne). Martička byla na mě přísná, cvičila se mnou – rehabilitovala a dávala mi příkazy. Nejen díky jí a mé ženě, ale asi i mou pevnou vůlí jsem postupně začal sám chodit na záchod, dnes se najím u stolu a v létě jezdím elektrickým vozíkem do města i na pivo.
S Martou se známe dlouho. Ještě z doby, kdy jsme se přistěhovali do Jeseníku. Nastoupila jako nová krev do Jesanu p.m.p. Všichni na ní mohli oči nechat, protože byla největší kočka na Jesenicku.
Trochu jsme se naštvali na stravovnu, která nám vozí jídla. Zdražili a zmenšili porce, a chuť také nic moc. Někdy je to vyloženě šlendrián, také asi podle toho, kdo zrovna stojí u plotny – nejsou lidi.
Napadlo mě to v souvislosti s létajícím virem a s ochranou dýchacích cest rouškami – ústenkami. Četl jsem někde, že nejdůležitější je ochrana nosu, protože na jeho sliznici se zachycují kdejaké potvory. Má se prostříkávat a zvlhčovat nějakým sprejem. Já si každé ráno vyplachuji nos teplou vodou – tam je po noci ale bordelu. Byl jsem včera až v Zábřeh u očního lékaře a ten měl roušku pod nosem. Myslím si, že každý orgán má v těle své odůvodnění, proč by ho nám tam jinak Bůh dával? Například červovitý přívěšek, neboli slepé střevo, nebo žlučník, nebo ledvina – vždyť je to prý párový orgán.
Ale teď k věci. Na mandlích se také zachycují věci, které by se neměly dostat dál do dýchacích cest. Když jsem byl malý, tak jsem trpěl na průdušky a byla obava, že to přejde v astma. Pamatuji si, že jsem byl s mamkou v Porubě ve věžičkách, a tam mi vytrhli nosní mandli. Výhoda byla, že jsem pak dostával nanuky a zmrzliny. Později v pubertě a v předvojenském věku jsem trpěl na angíny a to tak, že fest. Například jsem seděl s našima u večeře a nemohl jsem polykat, tak jsem chodil plivat sliny do koupelny. Přitom jsem měl hlad a chuť, bylo mi to líto, až jsem brečel. Na mandlích jsem měl nějaké čepy a občas jsem vyplivoval takové kuličky hnisu. Pak nás před vojnou nadopovali nějakýma injekcema a dva roky a ani po vojně už jsem nevěděl co je to angína. Jsem velmi rád, že mi tehdy mandle nevytrhli a mám je dodnes.
A přišla senný rýma a to tak, že jsem byl v podstatě společensky znemožněný. Na ni trpím stále, až do dnes. A to jsme se přestěhovali na vesnici a na zahradě bylo plno trávy. Tak jsem začal chovat králíky. Dobrý nápad je, se sennou rýmou sekat kosou kvetoucí trávy a sušit seno. 🤢🤢 Bohužel vnučka po mě sennou rýmu podědila, ale dnes jsou naštěstí k dispozici jiné léky …
Napadl mě v této souvislosti jeden vtip. Volá otec synovi: O: “Přijeď mi pomoct na stavbu domku.” S: “Já nemůžu, ležím s angínou.” O: “Tak tu děvku vem sebou, bude nám míchat maltu. “
Krkovice a kotlety na houbách s červenou paprikou. Nejprve jsme klasicky orestovali maso na cibulce, aby se zatáhlo a tmavá cibulka dala výpeku barvu. Pak jsme jej převedli do pomalého hrnce a dali pomalit. Když masíčko poměklo, tak jsme tam přidali čerstvé mražené houby a nakrájenou papriku. Nakonec jsme výpek zahustili hotovou jíškou (píši JSME, ale v kuchyni kraluje v zástěře moje drahá polovička, já jsem jen šedá eminence).
Myslím nerezové hrnce se sendvičovým (vícevrstvým) dnem.
My je máme asi 30 let a sloužily výborně – až donedávna. Zespod je vyražený nějaký nápis – něco ve smyslu echt gold a každá poklička má na sobě teploměr, který je “pozlacený”, stejně tak jako držadla. Kupodivu pozlacení drží dodnes. Jen když měl někdo volšový ruce a poklička mu spadla na zem, tak prasklo to krycí plexisklo teploměru a bylo po něm.
Tehdy k nám na dvůr pekárny přijelo auto s německou SPZ. Řidič otevřel kufr a tam měl ještě v kartonu celou sadu těchto hrnců a nabízel nám je údajně za velmi výhodnou cenu. Tvrdil, že jede z Polska, kde je neudal a potřebuje se jich zbavit. My jsme tehdy měli sadu smaltovaných hrnců, které jsme dostali jako svatební dar. Tak jsme si hrnce prohlédli, pokývali hlavami a po delším váháním a jeho přemlouvání kývli.
Teploměry se naštěstí daly koupit v Teskomě, jen už nejsou zlaté, ale černé, plastové. Mělo to fungovat tak, že když se hrnec (resp.jeho obsah) vyhřál na určitou teplotu, tak jsme mohli vypnout sporák a jídlo se dodělalo bez další potřeby enegie – tehdy jsme měli sporák na propan-butan. Stejně si myslím , že to bylo iluzorní a byl to zase jeden z marketingových tahů, aby mohli požadovat mnohem vyšší cenu.
Teď máme asi 4 roky sporák se sklokeramickou deskou a občas jsme slyšeli při vaření velkou ránu. Až, když jsem utíral nádobí, tak jsem si všiml zespod hrnce velké boule. Radil jsem se s kamarádkou a ta mi řekla, že to má také. Je to údajně tím, že se v myčce na nádobí dostane mezi vrstvy sendviče voda, ta se pak na sporáku přemění v páru a dojde k brizanci.
Máte někdo, prosím, stejnou nebo podobnou zkušenost?
