U nás jsme na to přišli dávno před COVIDEM

Teď mohou hospody a restaurace prodávat jídlo jen přes výdejní okénka. A to jen do 22.00 hod. Nevím, jak to bude i zde, ale my máme tzv. HLADOVÉ OKÉNKO už dávno. Fungovalo doposud hlavně od půlnoci až do rána, a to pro ty kteří mířili po zavíračkách z barů a diskoték domů a měli hlad. Kdyby nad ránem vzbudili z toho důvodu manželku, neboli tu paní se kterou sdílí domácnost, tak by doslali válečkem na nudle přes hlavu, nebo koštětem přes záda.
Otevřeno bylo i přes den, a jak je vidět, tak zejména pro školáky, kterým bylo maminkám shnilo nachystat svačiny.
Nemůžu říct, že bychom tam občas nenechali nějaký ten peníz, zejména za smažený sýr v bulce.

Nádraží ČD

Ještě jedna výzamná část města mi zbývala, a to je vlakové nádraží.
Po několika špatných dnech se zase udělalo pěkně, tak mi žena nabila „vůz“ a mohl jsem vyrazit.
Fotek moc nemám, jelikož na perónech se nic nedělo – byly prázdné.
Zato před nádražím bylo nezvykle hodně autobusů.
Co se děje jsem pochopil až při hlášení z dopravní kanceláře a byly mi jasné informace ze světelné tabule.
Někde na trati je asi výluka, takže jezdí náhradní doprava.

Pochopil jsem úspěch fast foodů McDonald’s a KFC

Řekli jsme si: „Je poledne, kam si zajdeme na smažený sýr?“
Minule jsme si moc, moc pochutnali na Bobrovníku. Tak na něj padla volba, ale střelili jsme kozla. Odjížděli jsme tentokrát dost otráveni. Těšil jsem se, že si konečně dám uzená vepřová žebra, jenže venkovní terasa – deštníky zklopené a u stolů ani noha. Přitom aut, že nešlo kde zaparkovat. Mimo narvaný vnitřní prostor, byla venku taková ťurma, jakoby zahrádka, ale upunděná pod střechou. Číšník mi donesl točený Gambrinus 11 do kryglu s uchem, jak jsem si přál, ještě se omlouval, že má na sobě znak Pilsner Urquell, že jiný nemá. Pivo bylo vynikající, tím ta paráda ale skončila. Kuchaři nestíhali, tak honem, honem, – krokety byly nedosmažené – napůl syrové. Stejně tak manželčiny stejkové hranolky. Sýry jakbysmet a navíc jsme měli každý úplně jiný druh sýra. Takže z hranolků i z kroket „táhla“ mouka. Servírku znám, byla mojí žákyní, v učení nebyla žádná hvězda, ale slušně pozdravila, řekla „prosím“ a popřála „dobrou chuť“. Za kuchaře samozřejmě servírka nemůže, ale jestli je honila, a říkala „dělejte, dělejte, mám tam plno lidí, ať mi nenadávají, že musí dlouho čekat“. …
Už jsem o tom psal: V každé restauraci jsou minimálně dva kuchaři, kteří se střídají. Jeden je výnikající odborník a druhý je „lama“, nebili lůzr. To aby se člověk ptal jestli vaří Franta nebo Pavel a podle toho se rozhodl jestli má hlad nebo ne.

A proč se lidé neustále vrací do McDonalďs a spol.? Protože to chutná stále stejně, kdykoliv, bez ohledu na to, která směna právě slouží. Říká se tomu unifikace, to znamená „výroba“ potravin podle určitých norem. Je eliminován lidský faktor.

A jak je to s „kovidem“? V televizi vidíme nahranou reality šou, jak tam po každém zákazníkovi utírají a desinfikují stoly a židle (v té souvislosti mě napadá, jak se dezinfikují ty kovová, nebo nádherná barevná skleněná brčka).
My jsme přišli ke stolu a na něm byl ještě „bordel“ po předchozích hostech. Tak to žena dala na stranu. Servírka to odnesla, ale, že by aspoň utřela mastný, uťapaný stůl, nemluvě o desinfekci, to ji ani nanapadlo.

Srpnová sobota

Tentokrát směrem na západ

Naše údolí je sevřené ze tří stran. Jen ta jedna směrem na Polsko – Otmuchov – Nysa je otevřená. Jinak na jih musíme přejet Červenohorské sedlo, na západ Ramzovské sedlo a na východ směr Krnov – Opava – Ostrava – Žilina.
Nejbližší obec ve směru Hradec Králové – Praha je Lipová Lázně. Lázně tam opravdu jsou a byly proslavené léčbou obezity. Pacientky údajně nesměly nic jíst jen, pily víno.😉😁😀

Za objekty a pozemky bývalých kasáren odkud Kocáb odsunul dočasně umistění Sovětské vojsko je všem známý „bobras“ neboli Bobrovník. Odtud se dá pěknou pěší tůrou dojít až k Chatě Jiřího ze Šeráku.

Kašna

Máme ji na náměstí od doby, kdy náměstí prošlo komletní revitalizací a modernizací. Kašny máme dvě.Ta větší je sice takové monstrum, ale budiš. Stříkají zní takové vodotrysky, které různě mění svou intenzitu proudu a tím pádem jejich výšku. Od malinkého asi ve výšce malých dětí, až po nejvyšší ve výšce dospělého člověka. Bylo to asi ve středu, kdy bylo výjimečné teplo, asi 25 °C. Jinak v Jeseníku je léto buď v úterý nebo ve čtvrtek a letos už bylo.
Manželka si chtěla jít „zašounit“ do drogerie-parfumerie, pro nějaké stíny, tak mě usadila ke kašně a ptala se mě, jestli tam vydržím. Sluníčko hřálo, tak proč ne. Navíc jsem měl zábavu, protože jako již mnohokrát, tentokrát tři malé holčičky vylezly nahoru a pobíhaly, vodotrysky, „hladily“, „fackovaly“ je, „pohlavkovaly“ a čekaly, až vytrysknou. Později jsem si všiml, že měly maminku za mnou na lavičce. Maminka jim sundala šatičky a botičky a tak děvčátka mohla být „durch“ mokrá od paty až k hlavě. Jen mi vrtalo hlavou, jak půjdou domů v těch mokrých kalhotkách. Jenže jejich maminka měla všech pět pohromadě. Kalhotky jim sundala, oblékla šatičky a … Teď jsem se teprve bavil, protože ta menší (typuji ta 4 roky) si donesla ke kašně sandálky. Vždy jednu nožičku vyhodila nahoru, ošpláchla rukou a jala se ji nasunout do sandálky. Jenže na jedné noze balancovala a nemohla se trefit, takže šlápla na špinavou dlažbu. Tak celý postup asi dvakrát ještě opakovala, až se trefila. Pak to udělala i s druhou botičkou a nohou. Až byla hotová, tak zjistila, že má levou na prvé a pravou na levé. Tak se vyzula a znovu. To jsem já už málem smíchy spadl z vozíku.
K napsání tohoto článku mě inspirovalo přečtení článku: Jen tak v kalhotkách … na blogu U Blondýny.

Kašna – ilustrační foto

Mistr Jan Hus přijel do lázní

Konkrétně na Gräfenberk.

My jsme tam nebyli snad dva roky, až toho 6. července. Vyrazili jsme brzy ráno, když byla modrá obloha.
Když jsme jeli kolem záchytného parkoviště, tak bylo poloprázdné. Nahoře jsou všechna parkovací místa obšancovaná závorama. „Ať platí“! Takže jsme si museli nechat vyjet parkovací lístek. Když si ale dáte pořádné jídlo, tak vám dá vrchní lístek na vyjetí bez placení. Tak jsme se ve Wiener Kaffeehaus posadili na terasu. Je otamtud nádherný výhled na Mikulovice. Předtím jsme si objeli „kolo bláznů“, kde jsem vyfotil „nemocný“ strom. Bohužel na terase měl borec jen grilovaná jídla a hamburgery. Ten obsluhující „lemra“ (asi byl nasraný, že musel být ve svátek v práci) nás ale tak otrávil, že jsme si dali jen frapé a kafelatté. Zvedli jsme se a zaplatili s tím, že si ten „smažák dáme v restauraci, která má také terásku se slunečníky. Nakonec jsme si to rozmysleli, že si dáme něco dole ve městě. Když jsme vyjížděli přes závoru, tak směrem dovnitř stála fronta a vrátný pouštěl auta jedno po druhém, až se uvolnilo místo. Dole z kopce jsme viděli odstavné parkoviště narvané až po strop.

Pokračovat ve čtení „Mistr Jan Hus přijel do lázní“

Apartmány Pod Lesem, Rodvínov – recenze

Obec Rodvínov leží

v Jihočeském kraji v nadmořské výšce 490 m severovýchodně od historického města Jindřichův Hradec . V současné době je v obci více jak sto domů, ve kterých žije 594 obyvatel. Na návsi stojí dřevěná zvonička ze začátku 20. století. Malebné okolí obce svádí k procházkám a příjemnému pobytu na březích malých rybníků. V lesích plných hub a lesních plodů nacházejí lidé příjemný odpočinek. Tolik aspoň z úvodu oficiálních stránek obce.

Paní majitelka popisuje rekreační objekty takto: „Hledáte-li místo k odpočinku a relaxaci nabízíme vám možnost ubytování ve dvou sousedících objektech v obci Rodvínov, 4 km od Jindřichova Hradce. V nově postaveném bezbariérovém moderním domě se dvěmi jednotkami a v původním podkrovním apartmánu. Domy se nachází v klidné části obce a jsou od sebe vzdáleny cca 30 m. Nový apartmán „A“ mohou využít 2-4 hosté. Sousední apartmán „B“ poskytne ubytování 4-8 rekreantům a původní podkrovní apartmán je určen pro 4-8 osob. U každého z objektů je k dispozici příjemné venkovní posezení v pergole s grilem, úschovna kol a neomezené parkování. Nové bezbariérové apartmány byly vybudovány s velkou touhou udělat něco „jinak“. Vymanit se z dlouhé řady standardních rekreačních objektů, které sice nabídnou plnohodnotné ubytování, ale nijak zásadně člověka neosloví a hlavně nejsou pro „všechny“. Hlavním cílem této realizace bylo vyvořit trochu designový a hodně praktický prostor, který poskytne dočasný domov opravdu všem skupinám turistů. Přijeďte se přesvědčit, jak se to povedlo.“
Mi už tedy jen zbývá napsat naše subjektivní hodnocení, které se opírá a pětidenní pobyt v době Vánoc.
Plusy:
  1. Jsou luxusní, jak provedením, tak kvalitou odvedené řemeslné práce
  2. Prvotřídní je vybavení kvalitními „stroji“, jako myčka na nádobí (v úrovni očí), pračka, lednice, sporák se sklokeramickou deskou
  3. Vše je vestavné, tudíž zapuštěné a lícuje to s celou kuchyňskou linkou červené barvy
  4. Kuchyň je plně vybavena vším, co je k přípravě jídla, vaření a stolování potřeba
  5. Pod kuchyňskou linku se dá ve dvou místech zajíždět invalidním vozíkem, takže máte břicho až u pracovní desky a navíc je tam jedna vysouvací pracovní deska
  6. Jídelní stůl má vyřezané části na kolena a stehna
  7. Velká „placatá“ televize
  8. Rozmanité náladové osvětlení
  9. Dvě francouzská okna s terasami
  10. Na všech oknech žaluzije
  11. Podlahové topení plus krb na dřevo a v koupelně elektrické žebřiny
  12. V koupelně bezbariérový sprchový kout se sedačkou a madly a WC s madly
Mínusy:
  1. Designové umyvadlo v koupelně, které je hodně daleko od okraje desky
  2. Hodně vysoké postele s tvrdými ostrými dřevěnýni okraji
  3. V obývacím pokoji před televizí naopak velmi nízká rozkládací sedačka
Cena: za 5 nocí jsme zaplatili 5500 Kč.

Krmíme ptáčky

Ve vztahu k ptáčkům

V různých etapách našich životů tomu bylo různě.
I podle toho, kde jsme bydleli.
Když jsme bydleli u babičky, kde po dvoře běhaly slepice, tak vrabci byli úhlavní nepřátelé. Byli to zloději, kradli slepicím zrní – pšenici (asi jim hodně chutnala). Děda a strejda (byl o 11 let mladší, než moje mamka) mě naváděli k různým lumpárnám. Tak vymysleli, že se vezme sýto, pod něj se nasype zrní, podepře se kolíkem a na konci provázku jsem na verandě číhal já. Měl jsem ve vhodný okamžik provázkem trhnout a vrabci měli být pod ním uvězněni. Nevím, co by se pak s nimi dělo, protože jsem nikdy žádného nechytil. Jindy mi zase dali do ruky zbraň, vzduchovku na diabolky. Nevím, jestli by to vůbec vrabci uškodilo, ale nikdy jsem žádného netrefil.

Pak jsem bydlel s rodiči na sídlišti v paneláku. Toto období mi ve vztahu ke spěváčkům nic neříkalo.
O prázdninách v Jižních Čechách jsem fascinovaně pozoroval vlaštovky, jak si lepí hnízda ze slin a hlíny a jak krmí mláďata ze zobáčku do zobáčku. Hnízda byly ve chlévě a tam nade vraty byl takový úzký větrací otvor. Bylo úžasné, jak se při té plné rychlosti přesně trefily, že by se za to nemusel stydět ani Petr Jirmus.
Bydleli jsme pak různě. Zase na sídlišti v krajském městě, pak v bývalé jednotřídce na vesnici, pak v malém městě ve vilce a teď v malém paneláčku bez výtahu, v přízemí. Po krmítku jsem vždy toužil a jako správný kutil jsem si hledal návody a plánky na jejich výrobu. Vzpomínám si, že jednou jsem měl budku vyrobenou z papíru – kartonu. Proti dešti byla chráněna nějakými speciálními barvami a laky v několika vrstvách, takže nakonec vyšla dráž, než kupovaná.
Teď máme již několik let budku koupenou od profesionálů z masivního dřeva, která se s námi stěhuje.
Sýkory koňadry a modřinky se „chodí“ nasnídat a naobědvat. Je to pěkná podívaná, ale zároveň je po nich na balkoně neskutečný bo**** (nepořádek).
Ještě musíme koupit ty lojové koule, protože máme přímo před oknem šeřík. Jednak se to na něj dobře věší a pak je to také podívaná, zůstane po nich jen ta prázdná síťka.
***
***
***