Smích lehtá bránici

Což prospívá zdraví.
Vlastně smích obecně je velmi prospěšný – zvlášť v dnešní posrané době!
Naposledy jsem se zasmál nad příběhem o venčení psa, kalhotkách a roušce v článku Simonky-holky blonďaté.
Vyprávěl jsem to manželce ráno v posteli a uvažoval jsem koho bych ještě potěšil.
Volat to dceři která právě prodělává Coronavirus mi přišlo takové nepatřičné, i vzhledem k tomu, aby si nemyslela o svém otci, že je vilný stařík.
Můj celoživotní kamarád bydlí daleko a navíc si myslím, že také se přisprotlým vtipům moc nesměje.
Takže pak už zbývá jen má jediná nejlepší kamarádka. Když mě přivezli saniťáci z ARA a z LDN, pohodili mě na polohovací postel a já ležel stále ještě jako polomrtvola (na malou i velkou jsem “chodil” do plínek), tak přišla ochotně manželce pomáhat (všichni primáři, doktoři a sestry manželku varovali, ať si mě domů nebere, že to sama nezvládne).
Martička byla na mě přísná, cvičila se mnou – rehabilitovala a dávala mi příkazy. Nejen díky jí a mé ženě, ale asi i mou pevnou vůlí jsem postupně začal sám chodit na záchod, dnes se najím u stolu a v létě jezdím elektrickým vozíkem do města i na pivo.

S Martou se známe dlouho. Ještě z doby, kdy jsme se přistěhovali do Jeseníku. Nastoupila jako nová krev do Jesanu p.m.p. Všichni na ní mohli oči nechat, protože byla největší kočka na Jesenicku.

0
0

Je to HOAX, NEBO NE?

Přišlo mi to e-mailem, takže možné je všechno.

Citace:
“Přijíždím do areálu jesenické nemocnice, kde mě čekají tři směny za sebou na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Naše oddělení je malé, a tak jej nebylo možné rozdělit na covidovou a necovidovou část. Nová jednotka intenzivní péče pro pacienty s covidem vznikla z části chirurgického oddělení. Do dneška disponovala dvěma lůžky s ventilátory, které se běžně používají na krátké převozy nemocných. S povděkem přijímám informaci, že nám konečně poslali i kvalitnější přístroj s možností více podpůrných režimů. Primář mi ale současně s ustaranou tváří sděluje, že tedy máme poslední provizorní ventilaci. Bude se nicméně snažit někoho přeložit do jiné nemocnice. Dlouhodobé a opakované obvolávání okolních větších špitálů je pěkně tvrdý chlebíček. I když je tato spolupráce formálně domluvena, v praxi jejich lékaři upřednostňují vlastní pacienty.

Běžnou pracovní dobu strávím na operačním sále při anestezii akutních výkonů. Všechny plánované operace jsou nyní odložené. Noční služba znamená přesun na ARO za pacienty, kteří vyžadují intenzivní péči. Bohužel se od rána nepodařilo žádného z nich přeložit jinam.

Večer zvoní telefon. Sloužící internista oznamuje, že odpoledne přijal starou paní s pozitivním testem, u které se prokázal těžký zápal plic, a žádá konzilium. V provizorním filtru před oddělením na sebe nasoukám overal a ostatní ochranné pomůcky a na pokoji mě lékař uvádí ke staré paní, která sotva lapá po dechu. Je jasné, že musím rychle konat. Se sestrou připravím a provádím zajištění dýchacích cest, napojení na ventilátor, zavedení katetrů do centrálního žilního řečiště a arterie.

Její stav je nyní stabilizovaný, ale obsadila poslední volné místo. Pokud bude nutné přijmout dalšího pacienta, budu muset jiného přeložit, a pokud to nebude možné, ukončit péči u toho nejméně perspektivního. Při tomto pomyšlení mě mrazí v zádech. Během svojí pětatřicetileté lékařské praxe jsem se do takové situace nikdy nedostal a nevěřil jsem, že by k ní mohlo někdy dojít. Až do pandemie byl vždycky dostatek kapacit na poskytnutí potřebné pomoci. Nezbývá než věřit, že nikdo, o kom vím, že je na hraně dechové nedostatečnosti, se během služby nezhorší a nepřivezou nikoho takového zvenčí.

Odcházím naskrz propocený a vím, že jsem nyní na řadě v telefonování. Zároveň myslím na sestru, která musí sama neustále kmitat mezi všemi pacienty v umělém spánku na ventilátorech a kontrolovat jejich stav. Jak jsem tušil, moje úsilí je marné, všude sloužící lékaři odmítají covid + pacienta na ventilační terapii, protože nemají místo. Jen ve Fakultní nemocnici Olomouc mi lékařka přislíbila, že jednoho vezme, ale až ráno. Zbytek noční služby je naštěstí klidný.

Druhý den dělím čas mezi operační sály a ARO. Primář přebírá službu v „call centru“. V Olomouci je do rána vše jinak a místo už pro nás nemají. Nakonec jednoho pacienta udáme ve Šternberku.

Odpoledne moje služba končí. Některé věci, jako včerejší hrozba Sofiiny volby, ve mně zůstávají jako jizva po zhojené ráně. Když čtu rozhovor s lékařem velké pražské nemocnice o tom, jak dobře zvládají pandemii, přeji mu, aby strávil alespoň jednu službu u nás. Možná by měl zítra primář poslat několik pacientů jemu. O pomatencích, kteří mluví o „chřipečce“, ani nemluvím. A když slyším holedbání politiků, jak zdravotnictví epidemii zvládá, ozve se ve mně hlas – ale za jakou cenu? Nemyslím jen vypětí zdravotníků, zbytečné přetěžování systému, ale taky těžké zanedbávání standardní péče, jehož následky jsou jasně patrné už teď a bezpochyby se budou ještě dlouho projevovat ve vyšší nemocnosti a úmrtnosti na „necovidové“ diagnózy. To vše se mi honí hlavou, dokud ji neovládne endorfin, jak na kolečkových lyžích prudce stoupám na Červenohorské sedlo.” Konec citace.

Autor pracuje jako anesteziolog.

odkaz: www.respekt.cz

0
0

U nás jsme na to přišli dávno před COVIDEM

Teď mohou hospody a restaurace prodávat jídlo jen přes výdejní okénka. A to jen do 22.00 hod. Nevím, jak to bude i zde, ale my máme tzv. HLADOVÉ OKÉNKO už dávno. Fungovalo doposud hlavně od půlnoci až do rána, a to pro ty kteří mířili po zavíračkách z barů a diskoték domů a měli hlad. Kdyby nad ránem vzbudili z toho důvodu manželku, neboli tu paní se kterou sdílí domácnost, tak by doslali válečkem na nudle přes hlavu, nebo koštětem přes záda.
Otevřeno bylo i přes den, a jak je vidět, tak zejména pro školáky, kterým bylo maminkám shnilo nachystat svačiny.
Nemůžu říct, že bychom tam občas nenechali nějaký ten peníz, zejména za smažený sýr v bulce.

0
0

Nádraží ČD

Ještě jedna výzamná část města mi zbývala, a to je vlakové nádraží.
Po několika špatných dnech se zase udělalo pěkně, tak mi žena nabila “vůz” a mohl jsem vyrazit.
Fotek moc nemám, jelikož na perónech se nic nedělo – byly prázdné.
Zato před nádražím bylo nezvykle hodně autobusů.
Co se děje jsem pochopil až při hlášení z dopravní kanceláře a byly mi jasné informace ze světelné tabule.
Někde na trati je asi výluka, takže jezdí náhradní doprava.

0
0

Pochopil jsem úspěch fast foodů McDonald’s a KFC

Řekli jsme si: “Je poledne, kam si zajdeme na smažený sýr?”
Minule jsme si moc, moc pochutnali na Bobrovníku. Tak na něj padla volba, ale střelili jsme kozla. Odjížděli jsme tentokrát dost otráveni. Těšil jsem se, že si konečně dám uzená vepřová žebra, jenže venkovní terasa – deštníky zklopené a u stolů ani noha. Přitom aut, že nešlo kde zaparkovat. Mimo narvaný vnitřní prostor, byla venku taková ťurma, jakoby zahrádka, ale upunděná pod střechou. Číšník mi donesl točený Gambrinus 11 do kryglu s uchem, jak jsem si přál, ještě se omlouval, že má na sobě znak Pilsner Urquell, že jiný nemá. Pivo bylo vynikající, tím ta paráda ale skončila. Kuchaři nestíhali, tak honem, honem, – krokety byly nedosmažené – napůl syrové. Stejně tak manželčiny stejkové hranolky. Sýry jakbysmet a navíc jsme měli každý úplně jiný druh sýra. Takže z hranolků i z kroket “táhla” mouka. Servírku znám, byla mojí žákyní, v učení nebyla žádná hvězda, ale slušně pozdravila, řekla “prosím” a popřála “dobrou chuť”. Za kuchaře samozřejmě servírka nemůže, ale jestli je honila, a říkala “dělejte, dělejte, mám tam plno lidí, ať mi nenadávají, že musí dlouho čekat”. …
Už jsem o tom psal: V každé restauraci jsou minimálně dva kuchaři, kteří se střídají. Jeden je výnikající odborník a druhý je “lama”, nebili lůzr. To aby se člověk ptal jestli vaří Franta nebo Pavel a podle toho se rozhodl jestli má hlad nebo ne.

A proč se lidé neustále vrací do McDonalďs a spol.? Protože to chutná stále stejně, kdykoliv, bez ohledu na to, která směna právě slouží. Říká se tomu unifikace, to znamená “výroba” potravin podle určitých norem. Je eliminován lidský faktor.

A jak je to s “kovidem”? V televizi vidíme nahranou reality šou, jak tam po každém zákazníkovi utírají a desinfikují stoly a židle (v té souvislosti mě napadá, jak se dezinfikují ty kovová, nebo nádherná barevná skleněná brčka).
My jsme přišli ke stolu a na něm byl ještě “bordel” po předchozích hostech. Tak to žena dala na stranu. Servírka to odnesla, ale, že by aspoň utřela mastný, uťapaný stůl, nemluvě o desinfekci, to ji ani nanapadlo.

0
0

Srpnová sobota

Tentokrát směrem na západ

Naše údolí je sevřené ze tří stran. Jen ta jedna směrem na Polsko – Otmuchov – Nysa je otevřená. Jinak na jih musíme přejet Červenohorské sedlo, na západ Ramzovské sedlo a na východ směr Krnov – Opava – Ostrava – Žilina.
Nejbližší obec ve směru Hradec Králové – Praha je Lipová Lázně. Lázně tam opravdu jsou a byly proslavené léčbou obezity. Pacientky údajně nesměly nic jíst jen, pily víno.😉😁😀

Za objekty a pozemky bývalých kasáren odkud Kocáb odsunul dočasně umistění Sovětské vojsko je všem známý “bobras” neboli Bobrovník. Odtud se dá pěknou pěší tůrou dojít až k Chatě Jiřího ze Šeráku.

0
0

Kašna

Máme ji na náměstí od doby, kdy náměstí prošlo komletní revitalizací a modernizací. Kašny máme dvě.Ta větší je sice takové monstrum, ale budiš. Stříkají zní takové vodotrysky, které různě mění svou intenzitu proudu a tím pádem jejich výšku. Od malinkého asi ve výšce malých dětí, až po nejvyšší ve výšce dospělého člověka. Bylo to asi ve středu, kdy bylo výjimečné teplo, asi 25 °C. Jinak v Jeseníku je léto buď v úterý nebo ve čtvrtek a letos už bylo.
Manželka si chtěla jít “zašounit” do drogerie-parfumerie, pro nějaké stíny, tak mě usadila ke kašně a ptala se mě, jestli tam vydržím. Sluníčko hřálo, tak proč ne. Navíc jsem měl zábavu, protože jako již mnohokrát, tentokrát tři malé holčičky vylezly nahoru a pobíhaly, vodotrysky, “hladily”, “fackovaly” je, “pohlavkovaly” a čekaly, až vytrysknou. Později jsem si všiml, že měly maminku za mnou na lavičce. Maminka jim sundala šatičky a botičky a tak děvčátka mohla být “durch” mokrá od paty až k hlavě. Jen mi vrtalo hlavou, jak půjdou domů v těch mokrých kalhotkách. Jenže jejich maminka měla všech pět pohromadě. Kalhotky jim sundala, oblékla šatičky a … Teď jsem se teprve bavil, protože ta menší (typuji ta 4 roky) si donesla ke kašně sandálky. Vždy jednu nožičku vyhodila nahoru, ošpláchla rukou a jala se ji nasunout do sandálky. Jenže na jedné noze balancovala a nemohla se trefit, takže šlápla na špinavou dlažbu. Tak celý postup asi dvakrát ještě opakovala, až se trefila. Pak to udělala i s druhou botičkou a nohou. Až byla hotová, tak zjistila, že má levou na prvé a pravou na levé. Tak se vyzula a znovu. To jsem já už málem smíchy spadl z vozíku.
K napsání tohoto článku mě inspirovalo přečtení článku: Jen tak v kalhotkách … na blogu U Blondýny.

Kašna – ilustrační foto
0
0

Mistr Jan Hus přijel do lázní

Konkrétně na Gräfenberk.

My jsme tam nebyli snad dva roky, až toho 6. července. Vyrazili jsme brzy ráno, když byla modrá obloha.
Když jsme jeli kolem záchytného parkoviště, tak bylo poloprázdné. Nahoře jsou všechna parkovací místa obšancovaná závorama. “Ať platí”! Takže jsme si museli nechat vyjet parkovací lístek. Když si ale dáte pořádné jídlo, tak vám dá vrchní lístek na vyjetí bez placení. Tak jsme se ve Wiener Kaffeehaus posadili na terasu. Je otamtud nádherný výhled na Mikulovice. Předtím jsme si objeli “kolo bláznů”, kde jsem vyfotil “nemocný” strom. Bohužel na terase měl borec jen grilovaná jídla a hamburgery. Ten obsluhující “lemra” (asi byl nasraný, že musel být ve svátek v práci) nás ale tak otrávil, že jsme si dali jen frapé a kafelatté. Zvedli jsme se a zaplatili s tím, že si ten “smažák dáme v restauraci, která má také terásku se slunečníky. Nakonec jsme si to rozmysleli, že si dáme něco dole ve městě. Když jsme vyjížděli přes závoru, tak směrem dovnitř stála fronta a vrátný pouštěl auta jedno po druhém, až se uvolnilo místo. Dole z kopce jsme viděli odstavné parkoviště narvané až po strop.

Pokračovat ve čtení “Mistr Jan Hus přijel do lázní”

0
0