Promoření pylem

„Uvolněte se, prosím.“

A dýchejte zhluboka.
Tak teď v Ostravě už ne smog a žlutý kouř, ale už i žlutý pyl.
Vymyslely to hlavy pomazané, že nebudou sekat trávu. Jen asi dvakrát do roka, sena a otavy. Budou asi chovat jalovice nebo voly.
Nebo to nechají shnít jako hnojivo (ať si žížaly užijí), nebo to zelené zaorají, jako zelené hnojivo. Nebo to budou kompostovat, nebo z toho budou dělat brikety, nebo vyrábět bio palivo.
Je zajímavé, jak se každá kravina hned ujme, zvláště, když z toho kouká méně práce, méně nafty a úsporu v rozpočtech. Takže už i u nás na horách, myslím ne na svazích pod lázněmi a na pastvinách, ale ve městě.
Nedávno nám tady mydlili pod okny sekačkama neexistující trávu (protože nepršelo).
***
Byli jsme jednou na Duchoňce. Bylo to tam tehdy na „počkání“, protože jsme čekali před závorou v kolonách, jako na hranici s Chorvatskem, až se uvolní místo. Museli jsme postavit stan, ale napřed jsme si museli udupat kolečko jako pes, protože tam byla metr vysoká právě kvetoucí tráva. Ráno jsem vstal a netrefil jsem do umývárek, protože jsem měl oteklé oči a slepené víčka. Musel jsem do Topolčan k očnímu lékaři. Na druhou stranu tam měli nádherné sprchy a WC, a výborně vychlazené pivo. Mamželka se ale nekoupala, prpotože ta voda byla jeko „kačák“ ve Vesci na návsi.
Tak ať se alergici se sennou rýmou ukýchají k smrti.

Únik od všeho

TT 20 – ÚNIK

Únik od reality. To je to první, co mě napadlo, když jsem viděl téma tohoto týdne. Realita je mnohdy škaredá, hnusná, bolestná (nebo si to alespoň myslíme, nebo vsugerováváme). Kolikrát jsem už slyšel jak Honza Musil v Nebezpečných vztazích radí lidem (i když je to realityšou), aby navštívli odborníka myšleno psychologa. Zřejmě to mnozí nechápou a pletou si to s psychiatrem a už se vidí v Bohnicích, v Kroměříži, v Opavě nebo v Bílé Vodě – čili v blázince a říkají: „Já nejsem, blázen“.
Známých lidí, kteří takto „utekli“ znám několik. Např. Petr Muk, Karel Svoboda, Vlastimil Brodský, Iveta Bartošová, Jiří Brabec, Martin Štěpánek.

***
Únik rozmnožovací kapaliny (ejakulátu, spermatu). Existují jen tři důvody, které zabrání šestnáctileté dceři aby měla pohlavní styk. Za prvé zaseklý zip, za druhé předčasná ejakulace a za třetí smrt.
My muži určitě nevíme a zůstává nám to skryto jako doživotní tajemství, jak ženy prožívají tělesné slasti. A naopak ženy se nikdy nedozví, jak je to pro muže těžké přerušit soulož v okamžiku těsně před výstřikem, když to na muže „jde“. Je to totiž ta nejúžasnější věc na lidském rozmnožování. Proto je to ten nejrizikovější způsob antikoncepce (tzv. přerušovaná soulož). Otec mě kdysi v této metodě školil. Ukazoval mi a vysvětloval tabulku, kterou vedl za mamku, včetně měření teploty a stanovení plodných a neplodných dnů. Asi to fungovalo, protože jsem jedináček. Otec byl vůbec rozumný člověk. Sdělil mi, že se mu jedna kolegyně svěřila, že nemá ráda preservativ, protože je to prý jako líbáni přes sklo. Tak jsem zkusil nasadit „čepičku“, asi jednou a musel jsem jí dát za pravdu.
Kdysi dávno jsem chodil do Lidového souboru písní a tanců Dolu Hlubina. Jedna tanečnice nosila na krku takovou zvláštní věc. Když jsem se zvědavě ptal, co to je dostalo se mi odpovědi, že je to nitroděložní tělísko (to jsem se toho dozvěděl …). Až později, až si to nechala zavést manželka, tak jsem se dozvěděl, na co to je, kam se to dává a jak to funguje.
***
Nový slabikář:
Ema má mámu,
máma má danu,
óóó,táta se má.
***
Dobrá A Neškodná Antikoncepce – DANA
***
Napadl mě jeden lehce košilátý vtip:
Hádali se tři muži, kdo více vzruší svoji ženu.
První říká: „Moje manželka se nejvíc vzruší, když jí žužlám ušní lalůčky.“
Druhý se svěřuje: „Moje žena se nejvíc vzruší, když jí pomalu, jemně obkroužím prsní dvorce.“
Třetí trumfuje: „Moje žena se nejvíc vzručí, když si ho potom utřu do záclony.“
***
Únik moči.
Velmi nepříjemná věc, protože, i když je moč zdravého člověka aseptická, tak se rozkládá, obsahuje sacharidy a je živnou půdou pro mikroorganismy (podobně jako pot). Nejvíc to znají asi ženy, protože, když jim s věkem ochabnou pánevní svalu a navíc mají močovou trubici mnohem kratší než muž, tak je to pak obtěžuje. Stydí se a straní se kolektivu.
Můj spolužák ze základky prodělal rakovinu prostaty a musel nosit plenkové kalhoty, protože tvrdil, že když se zasměje nebo zakašle, tak mu ukápne.
Prostata neboli předstojná žláza je orgán, který ženy nemají, protože ho nepotřebují. Obepíná nám močovou trubici a před zmiňovaným „výronem“ uvolní do močové trubice „lubrikant“, aby se spermijím lépe utíkalo ven.
My máme s přibývajícím věkem také neduh, že totiž prostata zbytní a svírá močovou trubici při čurání. Pak strašně dlouho trvá, než se nám podaří ten ventil otevřít a pak, když je konec, tak netěsní. Sice my muži říkáme: „Poslední kapka do trenek“, ale čeho je moc, toho je příliš.
***
Únik od všeho a navždy. Dobrovolně nebo nedobrovolně. Těm dobrovolným se škaredě říká sebevrazi, (dobrým místem je Nuselský most) nebo jde o řízený a plánovaný odchod z tohoto světa a to je tolik diskutovaná eutanázie. Já už jsem málem byl vloni na druhém břehu, ale neměl jsem penci pro Chárona.

Je to špatné

Jen taková glosa na TT – HRANICE

Jde o to jaká?
Ale asi oprávněně předpokládám, že vzhledem k současné situaci bylo vybráno téma záměrně ve vztahu k zavřeným hranicím států kvůli pandemie COVID – 19.
Jsme s manželkou snad poprvé v životě zcela bezradní.
Chtěli jsme naposledy v životě navštívit v létě naši milovanou Mallorcu. Máme vytipovaný hotel, který má pokoj upravený pro vozíčkáře, tzn. široké dveře , madla v koupelně, a hlavně do bazénu speciání sedačku, která člověka spustí do bazénu a zase ho vytáhne zpět. To, že už si nezaplavu v moře, s tím jsem se už smířil. Aspoň ten vzduch prosycený jódem a ta vůně!Máme koupenou letenku a zaplacenou zálohu za pobyt. A co teď? To ví snad jen Bůh, altruista.
Zatím sedím doma, jako jezevec v noře, protože mě má diabetoložka důrazně varovala před chozením ven a před přijímáním jakýchkoliv návštěv.Jsem totiž údajně tzv. polymorbidní pacient a patřím do té nejohroženější skupiny. Vloni v lednu jsem skončil na ARU, připojený 40 dnů na umělou plícní ventilaci. Nemohli mě pak probudit a hrozilo, že skončím do konce života na přístrojích. Primář manželce řekl, že jestli se tam ještě jednou oběvím, tak to bude konec.
Tak jsem zatím zpořil hranici své vůle a schopností a po té co jsem na LDN téměř nepohnul ani prstem, tak jsem teď téměř soběstačný.

Čeho,na co, proč?

Nákupní seznam

Nákupní seznam čeho, na co, proč?

Ano či ne? Když jsem chodíval nakupovat do sámošky něco k jídlu, tak mi manželka musela napsat seznam. Nakoupil jsem podle seznamu, za pokladnou si vyškrtal co mám. Namlel jsem zrnkovou kávu, prosvítil vajíčka, dal vše do síťovky a šel těch pár kroků domů.
Vzpomínám si, že taťka si pamatoval jednu věc. Abychom doma měli sádlo, máslo, olej a špek. Já bych ještě přidal mléko a pečivo. (za mě rohlíky).
Teď se role vyměnily a pokročil věk, tak chodí do Kauflandu nakupovat manželka. Také si bere sebou „papírek“, na který jsme průběžně každý dopisovali, co nám chybí, ev. na co máme chuť. Zajímavé je, že se vrátí a stejně něco zapoměla. Další záhadou je, proč ten papírek je formátu A6, ale paragon je dlouhý jak 14 dní.
Manželka vidí do dálky jako ostříž, ale na čtení potřebuje dioptrie a to tak, že dost, takže vlastně neví co nakupuje a až doma se pak diví. Údajně se jí nechcou vytahovat brýle z tašky. Možná by je ani poslepu nenašla.
V současné aktuální situaci to je s rouškou přes ústa a nos téměř nemožné.
Nakupovat potraviny ještě zvládnu, dokonce se bloumám nákupní plochou a honí mě mlsná, co bych si ještě dal. Dokonce i manželka se mě ptá, co bych si ještě dal.
Nesnáším ale lést do prodejen obuvi, oděvů a jiných hader. To čekám vždycky někde venku, na náměstí nebo v parku, nebo v autě na parkovišti.
Rád mám samozřejmě elektro a nejvíc miluji šroubky, vruty, nýtky, matičky, hmoždinky, atd. Jednou v životě jsem zažil želeřství – samoobsluhu. To byl pro mě ráj, tam bych vydržel nekonečně dlouho.
Jednou vymyslel zeťáček takovou hru. Vyfotil nákup, vložil na FCB a nechal diskutující tipovat, kolik za ten nákup zaplatil. Nakonec se někdo aspoň trochu k té ceně přiblížil. Myslím si, že letos od ledna s tak raketovým růstem cen a její neustálou změnou, samozřejmě směrem nahoru, by se někdo asi těžko ztrefoval.

Jsem jako v jeskyni

BARVY V NÁS

Jsem jako v jeskyni.

Chybí mi barva slunce. Protože se nevydržíme dívat do ostrého světla naší životadárné hvězdy, tak říkáme, že má barvu žlutou, oranžovou, krvavou, atd.
Ať už je to jakkoli, tak nám všem, budou chybět jeho blahodárné účinky na mozek – tvorba serotinu, který má bílou barvu a má význam jako neurotransmiter (přenašeč nervových vzruchů). Budeme trpět změnami nálady, celkovou depresí, případně poruchami spánku, podrážděností až agresivitou.
Kdyby se na mě díval svým senzibilním zrakem někdo, kdo má tyto schopnosti, tak by viděl černou barvu a světlo svíčky na konci tunelu. Já sám sebe takto barevně nevidím. Jestli existuje nějaká barva naděje, tak je to možná žlutá, já mám ale nejraději zelenou.
Když jsem se dnes díval z okna, tak jsem nic zeleného neviděl, tráva neroste, listy nejsou, ani šeřík ještě nekvete.
Jsem polymorbidní pacient, takže má diabetoložka mě varovala, že nesmím chodit ven a nesmí k nám ani příbuzní.
Takže i ten pravěký člověk mohl,z jeskyně ven. Vlastně byl venku skoro pořád.
Také jsem měl rád na své kůži barvu opálení. Opaloval jsem se velmi snadno, přímo do hněda a dokonce i ve stínu.
Nechci moc rozebírat barvu exkrementů, ale vyděsili jsme se s manželkou, když jsem začal mít černou barvu stolice. Člověka hned napadne, že je to sražená krev a že se jedná o rakovinu střev. Nakonec naštěstí nic takového. Má praktička mi vysvětlila, že je navině železo, které mi předepsala, protože jsem ho měl v těle nedostatek.
Barva objektu záleží na jeho fyzikálních vlastnostech a na vnímání pozorovatele. Z hlediska fyzikálního můžeme říci, že povrch má barvu světla, které odráží nebo vyzařuje. V případě odrazu závisí na složení spektra dopadajícího světla a na tom které složky spektra tohoto světla povrch odráží a které pohlcuje a s jakou intenzitou. Stejně tak záleží na úhlu pozorování objektu.
zdroj: dudu
Jaká barva v nás je, částečně prozrazují naše oči.
Mám tmavě hnědé oči.
Udajně, lidé s tmavě hnědýma očima bývají příjemní, asertivní a důvěryhodní. Pokud tedy někdo potřebuje s něčím pomoct, obrátí se spíše na ně. Odborníci z Univerzity Karlovy popisují lidi s hnědýma očima jako osoby obecně loajální, úctyhodné a jemné, ačkoli rozhodně ne submisivní. Hnědoocí lidé také méně spí než například modroocí a taky se ráno dříve probouzejí.
Mohu potvrdit, že výzkumníci mají pravdu.

Je tam nebo není?

ZAVŘENO

Počítám dobře, když si myslím, že toto TT bylo zvoleno v závislosti se současnou situací, kdy je kvůli pandemii COVID – 19 zavřeno téměř vše? I když se již něco rozvolnilo (např. galanterie a myčky aut), tak si myslím, že bude hůř a dojde k další restrikci a k prodloužení karantény.
Jak jsem starý, tak s manželkou čumíme na televizi jako puci. Nečekali jsme ani ve snu, čeho se ještě dočkáme a co ještě nezažijeme.
Chci se ale vrátit do doby porevoluční, kdy začla malá privatizace a probíhaly holandské dražby. Říká se, že je pochopitelně ovládli ti co měli prachy, a to údajně byli veksláci, zelináři, řezníci, atd.-..Tlačili cenu co nejníž. Obchody a provozovny pak pronajali a postupně se ziskem prodali. Byla to doba nepodobná zlaté horečce na Klondiku a řece Yukon. Pak se boom trochu uklidnil, jenže bylo mnohé jinak. Lidé začali být zmateni, protože tam, kam byli zvyklí celý život chodit bylo najednou úplně něco jiného a dosti často jsme naráželi na nápis: ZAVŘENO, nebo PRODEJNA K PRONAJMUTÍ. Měnily se nejen vývěsní štíty a majitelé, nebo provozovatelé, ale i sortiment. To co bylo už není a to co bylo tady je úplně jinde. Bylo těch změn tolik, že je to hrubě nad rámec nejen tohoto článku, ale celého blogu.
V menší míře to probíhá stále. Snažil jsem se v průběhu let tyto změny zaznamenávat.
Můžu sem tedy dát několik odkazů. Pokud budete mít čas a chuť, tak si můžete počíst a podívat se na obrázky.
Na jedno TT jsem napsal článek v kategorii vážně/nevážně: ZAVŘENÉ DVEŘE.
Věčně zelený případ byla prodejna OVOCE-ZELENINA přímo na náměstí. Moje tchýnička pracovala ve velkoskladu ovoce-zelenina v Ostravě. S naší paní vedoucí a prodavačkou v jedné osobě se osobně znala. My jsme frontu na banány stát nemuseli. Měli jsme tzv. NS-ka, neboli skrojky-odkrojky, půlky, 3/4-ky. Nyní je na tomto místě KAVÁRNIČKA.
Také už tam jednou byly LUSTRY a LAHŮDKY A OBČERSTVENÍ.
Hodně mě mrzelo, že mi jednoho dne zrušili bez náhrady prodejnu ZBRANĚ-STŘELIVO.
Nevím, jestli si můžu dovolit na okraj a na záver zmínit něco málo o politice?
Rád bych totiž některým lidem (vlastně ani nevím zda mezi nás vůbec patří), zavřel hubu. Jmenovitě Němcové a Kalouskovi. Rozvedl bych to, ale ti co mi rozumí, těm to vysvětlovat nemusím a jinak se nechci vystavovat obžalobě.

Není té svobody moc?

KDYŽ CHYBÍ SVOBODA

O politice se mi moc psát nechce. Ale ono ji nejde úplně obejít. Tak jen na okraj.
Když svoboda čehokoliv chybí, tak je to špatně. Ale stejně špatně je i když je svoboda bezmezná. Všechno má mít své rozumné meze i svoboda a demokracie (ony jsou ta dvě slova v nějaké pevné vazbě). Tak se mi nějak zdá, že dnes je té svobody a volnosti až příliž. Že si každý dělá co chce, což v krajní mezi vede k totálnímu chaosu až anarchii.
Přispívá k tomu přílišná informovanost a desinformace. Když nebyly mobilní telefony a na vesnici byla jedna pevná veřejná linka někde na verandě u sousedů, tak ve městě šířily drby klepny na pavlačích.
Dnes si někdo v Aši prdne a za pár sekund to vědí ve Střelné.
Stále trvám na tom, že blbou náladu dělají novináři. Je jich totiž přehršel a i mnozí z těch slušných, chytrých a poctivých jsou tlačeni do bulváru, jinak by se neuživili. Ten ostatní pleps je na úrovni viz.: FUDr. Petr Fiala, MBA, CSc. Drsc. a spol. Jak ten mohl být rektorem vysoké školy, to nevím. Jestli podle něj je úroveň i ostatních vysokých škol (kterých je mimochodem také hodně), tak potěš pámbů.
Pokud se jedná o svobodu osobní, tak aktuálně můžeme dnes na procházku do lesa. Všechno má své plusy a mínusy. Když to budu chtít trochu odlehčit, tak výhodou probíhající pandemie je např. to, že hospodyňky mohou mít brzy hotový už i vánoční úklid.
Individuálně jsme svobodní natolik, nakolik jsme silní a nemáme strach. Nemáme strach prezentovat své názory veřejně nahlas a i písemně. Pokud si nejsme jisti, co můžeme a co nikoliv, měli bychom si přečíst Ústavu.
Jsme lidé, a proto jsme různí, a to je dobře. Současný školský systém bohužel vede k šedé průměrnosti. Většina nás je dobrých, čili za lidovku – za 3! Ach ta známá Gaussova křivka …Hlavně, že má někdo jedničku, to znamená, že jsem to dobře naučil a vysvětlil, a nějaká pětka, bohužel někdo nedával pozor. Zbytek je ta většina trojkařů. Např. učitelé se dělí na dvě základní skupiny:
Logotrop je učitel, který je zaměřený na svůj obor, potažmo na vědu. Snaží se vyvolat zájem o svůj obor a předat z něj žákům, co nejvíce poznatků. Jeho obor a výuka je přednější než zájem o samotné žáky, což může vést ke kázeňským problémům mezi tímto typem učitele a jeho studenty, především těmi, kteří o daný předmět neprojevují zájem.
Logotrop by mohl mít průpovídku: „Já jim dám, co si myslí! Já se dělám s přípravama o sobotách a nedělích, opravuju písemky do noci, a oni se na to ani nepodívali!“
Paidotrop je naopak učitel zaměřený na žáka. To znamená, že se snaží studentům přiblížit,
porozumět jim a pokud je potřeba, tak i pomoci. To může vést až k tomu, že snižuje požadavky na žáky, zasahuje do jejich osobního života a je k nim shovívavý, čehož můžou jeho žáci zneužívat. Oba typy učitelů v extrémních formách mohou vést k nežádoucích výsledkům při výchově a vzdělávání žáků.
Paidotrop mávne rukou: „Však on je život naučí.“
Málo kdo z rodičů si opravdu uvědomuje, že v základních školách se jedná předevší o VÝCHOVU A VDĚLÁVÁNÍ, a to v tomto pořadí. Takže tíha výchovy leží na rodině.
Jak potom budou dospělí svobodní nebo ne, to se rodí právě v dětství.
Jak budou svobodní jednotlivci, tak bude svobodný celý národ.

Málem jsem to neudržel …

MÁLEM
Málem jsem to neudržel.
Hodně jsem zhubnul. Nemohu říct až na kost, ale horší bylo to, že příčinou nebyla dieta, ale nemoc.
Idiopatická proctokolitis alias ulcerózní kolitida. Nespecifický zánět tlustého střeva u něhož není jasná a známa příčina. Prostě vás to postihne, a je to. Důležité živiny, nutriční látky, které sníte v sobě neudržíte.
Měl jsem ve stolici krev, takže první co mě napadlo, že mám rakovinu. A měli jsme letět k moři na dovolenou. Praktik mě ujistil, že můžeme klidně odcestovat a až se vrátím, tak mi udělá test a ividíme.
A viděli jsme jak píšu výše.
Byl jsem tak zesláblý, že jsem nemohl vyjít schody.
Jedno pozitivum to ale mělo. Jak se říká každé zlo je k něčemu dobré. Jelikož jsem shodil asi 15 kg. Tak jsem si mohl v Olomouci koupit nádhernou koženou bundu. Když jsem se uzdravil, tak jsem ji už pak nikdy nezapnul. Mám ji dodnes. (kdyby měl někdo zájem …)
Úspěšnou dlouhou a složitou léčbu jsem završil díky MUDr. Šiškeové z Nemocnice U Svaté Anny v Brně. Existovaly takové klysmatka (asi s kortikoidy), která jsem si zaváděl a měl jsem je v sobě udržet co nejdéle – nejlépe přes noc. Většinou po hodině byly venku.
Do nedávna jsem preventivně užíval Pentasu.
A proč tady sedí téma týdne?
Protože, když jsem šel do práce, tak jsem se ráno několikrát vyprázdnil. Pak jsen sešel po schodech do garáže a uvažoval jsem, zda to udělám, v garáži na podlahu a pak to uklidím, nebo jestli to stihnu vyběhnout nahoru, odemknout byt, stáhnout rifle, odklopit poklop a …
Musel jsem to dělat teď hned na různých i nemožných i možných místech. Pokud jste trochu cimprlich, tak raději dále nečtěte.
***
Jeli jsme třeba půjčeným autem po ostrově Mallorca a kdo tam byl, tak ví, že tam u nádherných rovných silnic nejsou žádné „křaky“, jako u nás. Tak nezbývá než svítit zadkem na projíždějící. Někteří blikali, jiní troubili. Myslím si, že ne, že by vyhrožovali a upozorňovali, spíš byli pobaveni.
Na pláži to bylo také záživné. Manželka se ptala dcery: „Kam šel taťka.“ Odpověděla: „Do buše.“ Od té doby se to stalo rodinnou hláškou.
Když jsem řídil a jezdil po Česku, tak jsem také složitě hledal vhodné „místečko“. Dobrý tip býval u řeky pod mostem. Jednou (a za to se dodnes stydím), jsem udělal hnědý řídký kopeček ve skrytu autopusové zastávky. Když jsem pak ještě jezdil někdy kolem, tak jsem si říkal, jestlipak to tam ještě je?

Silný, silnější, nejsilnější

NEJSILNĚJŠÍ ZÁŽITEK

Dokážu si představit, že existuje hodně píšících, kteří uvádějí jako svůj nejsilnější zážitek narození dítěte. Zejména ženy, které mají problémy s přirozeným otěhotněním, a jak se říká „tikají jim biologické hodiny“. Existuje sice umělé oplodnění – tzv. „dítě ze zkumavky“,nebo adopce a pod., ale krev není voda a vlastní je vlastní. O to větší je možná nával štěstí, že se to podaří a dokonáno jest.
Já nemohu soudit, jelikož v té době se do porodnice nesmělo. Mužové stáli pod okny oné budovy s kytičkama nebo bez (protože na pokoj květy nemohly), koukali nahoru a křičeli různé vzkazy a blahopřání.
Manželka mě budila asi ve 4 hodiny ráno, že už to na ni asi jde. Ptal jsem se jestli jí už odtekla plodová voda (byl jsem strašný odborník – mé první dítě), když řekla, že ne, tak jsem odvětil, že ještě počkáme, až půjdu do školy a že pak zavolám sanitku. Jak řekli, tak udělali. Pak jsem dopoledne hledal telefonní budku – automat, abych našel, kam manželku odvezli. Obvolával jsem nemocnice a nikde nikoho takového neměli. Pokud si to dobře pamatuji, tak nakonec přiznali, že ji mají na „Fifejdách“.
S kamarádem jsme jako překvapení montovali vodovodní připojku k nové automatické pračce TATRAMAT. Přitom jsme kouřili, pili(chlastali) a jedli tresčí játra s cibulí. Když manželka přivezla naše miminko, tak to v bytě vypadalo jako v hašišovém doupěti. Než přijela na revizi a kontrolu babička – tchýnička, tak žena stihla uklidit a vyvětrat. A pak přišla ještě porodní bába a pak jsem přišel JÁ, hrdý zploditel. Jelikož jsem vidět to naše mimi poprvé, tak jsem neomaleně prohlásil, že je nějaká vrapatá, scvrklá a fialová.
Jako většině normálních mužů tak i mě voní benzín, nafta, kerosin, ba i výfukové plyny a jsem u vytržení, když to dělá brrrm, brrrmb.
Takže teď přijde ten můj nejsilnější zážitek.
Poté, co jsme se jako mladí dostali poprvé k moři, nejprve do Bulharska, pak do Jugoslávie, a následně na Mallorcu, tak se nám splnil sen. Kanárské ostrovy. Tehdy, když se to řeklo, tak všichni otevřeli ústa a ani nevěděli kde to je. Dne už to zevšednělo a je to skoro jako za humny. Tehdy se nám pět hodin letu zdálo strašně dlouho. Letěli jsme poprvé na jeden ze čtyř ostrovů, na větrný ostrov Fuerteventure. Jsou tam písečné duny i rozervaná bouřlivá pobřeží, kde byl zákaz koupání (místní hoši tam serfovali).
Půjčili jsme si terénní čtyřkolku Jeep Wrangler, s odkrytou plachtou. Projeli jsme všechna tajemná a téměř nepřístupná místa, včetně jedné odbočky, kde bylo napsáno, že je tam zákaz vstupu, že je to vojenský prostor. Jenže bývalý, protože tam někteří jezdili. Dojeli jsme na pobřeží a tam jsme viděli něco, co nám úplně vyrazilo dech. Vrak parníku American Star. Respektive jen jeho polovina – přední část. Mám na FCB titulku s mou maličkostí – doslova.
Když jsme se tam vrátili za rok, tak už tam, nebyla, moře si ji vzalo. Údajně na ostrově není rodina, kde by doma neměli z lodi nějakou památku – suvenýr.

Které desatero?

DESATERO

Jaké desatoro?

To křesťanské Desatero Božích přikázání?
Chodil jsem v některé z prvních „malých“ tříd do předmětu Náboženství. Odnesl jsem si z toho toliko, že do třídy vstoupil pán v černé kutně s bílým límečkem, div neměl na hlavě mitru. Pamatuji si ho, protože jsem pak byl u prvního přijímání a mám doma fotku s tou obrovskou, zdobenou svíčkou. (Pak, když jsem mnohem později velice machroval s kamerou a natáčel křest vnučky, tak když jsem couval a couval, tak jsem obrovskou svíčku porazil. Když spadla na studenou kamennou dlažbu kostela, tak se zlomila a držel ji pohromadě jen knot).
Také mi utkvělo v paměti, jak velebný pán kreslil na tabuli Boží oko a potopu světa. Déšť dělal tak nějak kouzelně, že křída dělala po tabuli drrr drrr, drrr a vytvářela čárkovanou čáru. To bylo vody!
Z těch přikázání si pamatuji jen nesesmilníš. Dnes už vím, co to je a nejsem si jist, jestli jsem to vždy dodržoval. Jako většina dětí jsme si hráli i „na doktory“, tak nevím?
Vím také, že v těch Božích zásadách je i neber jméno Boží nadarmo, nepokradeš, cti otce svého i matku svou, nezabiješ, …
Je nad jakoukoli pochybnost, že morální zásady, které by nám měly být vlastní by nám měli navždy a pevně vštípit naši rodiče.
V souvislosti s křesťanstvím mi také nemálo vadí, že jaksi není dovoleno, nebo není doporučováno sebeukájení. A ta jakási zásada, že souložíme jen za účelem, jen a tehdy, když „vyrábíme“ děti.
Doba to byla zvláštní, taková schizofrenická a oportunistická. Na třídních fotkách je vidět kolik a kdo všechno měli na krku pionýrské šátky. Dnes jsou mnozí znich fóristé, havloidi, podnikatelé, kapitalisté a milionáři.
Bylo běžné, že v jedné rodině byla maminka věřící, babička chodila pravidelně na nedělní mši a otec měl ostře nabitou pistoli a chodil na schůze, kde probíhala dobrovolně, s přinucením kolektivizace vesnice.
S mým nejlepším kamarádem z dětství se kterým máme společnou fotku z prvního přijímání se stýkáme dodnes a vůbec nám nevadí, že ve věci víry jsme každý někde jinde. On pak šel ještě k biřmování a dostal za to hodinky. Takže já jsem žádné hodinky ještě dlouho neměl. On chodí do kostela pravideně každou neděli „na velkou“. Já vejdu do kostela vždy, když kolem nějakého jdu a je otevřený – což nebývá pravidlem. Smočím prst ve svěcené vodě, pokřižuji se a vhodím do pokladničky nemalý obolus.
K tomu, abych v něco, nebo někomu věřil nepotřebuji žádné „aparátčíky“.
A vůbec si nejsem jistý že nás víra v našeho jediného Boha zachrání před převrácení na jedinou správnou víru – islamismus!