V neděli 23.prosince 2018.
Podle informací od rodilé mluvčí měly být obchody v neděli otevřené. Internet hlásal něco jiného. V Rakousku mají být v neděli striktně všechny obchody zavařené, bez výjimky. Ale věřte internetu.
Už když jsme projížděli rakouským územím, tak bylo divné , že nikde ani živáčka.
To, že jste v jiné zemi – státě, nijak zvlášť nepoznáte. Míjíte ceduli s upozorněním, že se blíží státní hranice. Pro nás, členy EU to nic neznamená, protože ke vstupu nás opravňuje a plně postačuje občanský průkaz. Pasy ale stejně sebou vozíme, nějak ze zvyku. Závory, nejen ty reálné zmizely, zůstaly jen opuštěné budovy bývalých strážnic.
Vždycky jsem slýchali, že jak přejedeme hranice, no to uvidíte tu změnu, to je úplně jiný svět. Byly to populistické, propagandistické kecy. Je tomu naopak. V Jindřichohradecku a jeho okolí jsou silnice jedna báseň, žádné výtluky, žádné vysprávky, krásný černý asfalt. Ne tak v Rakousku, aspoň tedy v té příhraniční oblasti. Už to začalo drncat a nebylo to takové, jako na letišti. Fakt je, že zase zdaleka ne tak špatné jako u nás na Jesenicku. Tady, zejména ve městě je to katastrofa. Po celé trase šumperk – Zábřeh – Mohelnice – Moravská Třebová – Svitavy – Polička – Hlinsko – Havlíčkův Brod – Humpolec – Pelhřimov – Rodvínov jsme nikde neviděli ty vyfrézované a zaflikované obdélníky, za které bych někomu dal anti Nobelovu cenu. To je jen u nás na severu v pohraničí, jako by tu byl ještě duch krajského tajemníka KV KSČ Mamuly.
To jsem ale odbočil. Kudy jsme projížděli, tak mi všude chyběla jakákoliv vánoční výzdoba, ničehož nic. Když jsme v Gmündu našli Spar, tak parkoviště prázdné a dveře zavřené. Tedy ne tak docela, přilehlé parkoviště bylo narvané, ale ti všichni lidé byli na mši v kostele. Stejně tak mrtvo bylo i na marktplatze u nádraží, obdoba našich CityMarketů.
Tak jsme se otočili a jeli zpět. Najeli jsme 60 km tam a 60 kilometrů zpět. Na zpáteční cestě jsme ještě stihli nakoupit chléb, pečivo a pár základních potravin v LIDLu v Jindřichově Hradci.
