Zbytečná cesta do Gmündu

V neděli 23.prosince 2018.

Podle informací od rodilé mluvčí měly být obchody v neděli otevřené. Internet hlásal něco jiného. V Rakousku mají být v neděli striktně všechny obchody zavařené, bez výjimky. Ale věřte internetu.
Už když jsme projížděli rakouským územím, tak bylo divné , že nikde ani živáčka.
To, že jste v jiné zemi – státě, nijak zvlášť nepoznáte. Míjíte ceduli s upozorněním, že se blíží státní hranice. Pro nás, členy EU to nic neznamená, protože ke vstupu nás opravňuje a plně postačuje občanský průkaz. Pasy ale stejně sebou vozíme, nějak ze zvyku. Závory, nejen ty reálné zmizely, zůstaly jen opuštěné budovy bývalých strážnic.

Vždycky jsem slýchali, že jak přejedeme hranice, no to uvidíte tu změnu, to je úplně jiný svět. Byly to populistické, propagandistické kecy. Je tomu naopak. V Jindřichohradecku a jeho okolí jsou silnice jedna báseň, žádné výtluky, žádné vysprávky, krásný černý asfalt. Ne tak v Rakousku, aspoň tedy v té příhraniční oblasti. Už to začalo drncat a nebylo to takové, jako na letišti. Fakt je, že zase zdaleka ne tak špatné jako u nás na Jesenicku. Tady, zejména ve městě je to katastrofa. Po celé trase šumperk – Zábřeh – Mohelnice – Moravská Třebová – Svitavy – Polička – Hlinsko – Havlíčkův Brod – Humpolec – Pelhřimov – Rodvínov jsme nikde neviděli ty vyfrézované a zaflikované obdélníky, za které bych někomu dal anti Nobelovu cenu. To je jen u nás na severu v pohraničí, jako by tu byl ještě duch krajského tajemníka KV KSČ Mamuly.
To jsem ale odbočil. Kudy jsme projížděli, tak mi všude chyběla jakákoliv vánoční výzdoba, ničehož nic. Když jsme v Gmündu našli Spar, tak parkoviště prázdné a dveře zavřené. Tedy ne tak docela, přilehlé parkoviště bylo narvané, ale ti všichni lidé byli na mši v kostele. Stejně tak mrtvo bylo i na marktplatze u nádraží, obdoba našich CityMarketů.
Tak jsme se otočili a jeli zpět. Najeli jsme 60 km tam a 60 kilometrů zpět. Na zpáteční cestě jsme ještě stihli nakoupit chléb, pečivo a pár základních potravin v LIDLu v Jindřichově Hradci.

Na cestě – mimo cestu

Cesty vedou zpravidla od někud někam.

A proč zpravidla, protože výjimky potvrzují pravidlo. Jsou cesty které nevedou nikam, nebo se my můžeme dostat na zcestí.
Mám neskutečně rád pohádky – ty naše české! Jsem na pochybách, zda je dobře chápou např, angličané, nebo američané?
Líbí se mi tam možnost volby, jsou dvě možnosti, dvě cesty, jedna je snadná hezká, ale ta druhá je těžká a trnitá. Hrdina si vybírá (nevím proč) tu, na které číhá nebezpečí. A nakonec dojde k cíli a vysvobodí princeznu. Ti, kteří si z pohodlnosti, lenosti, nebo strachu vyberou tu snadnou, k cíli nedojdou. Je to podobně, jako v reálném životě.

Pozor! Les značek do lesa na Vidly.
Když si vzpomenu na svou cestu životem, tak na ní bylo plno překážek, postupných cílů a různých zážitků, příběhů a akci, někdy příjemných, někdy veselých, někdy nepěkných a smutných. Ale takový už je život – nebo osud? Jak chcete. Jen si nejsem úplně jistý, zda na konci té cesty bude ta kýžená odměna (možná polibek od mé „princezny“ ano).
Právě v tomto čase a v tyto dny je velmi aktuální, jestli vůbec se na cestu vydat? Jenže někdo musí. Mnoho lidí se z nich již nikdy nevrátí. A není to vždy jejich vina. Když vidíme v televizi záběry stavu některých silnic, tak po kluzišti se s autem opravdu jet nedá, při nejlepší vůli.
Hodně stará značka, pomačkaná, rezavá. Někdo ji asi někde ukradl a dal si ji před vjezd do dvora.
Hodně stará, pomačkaná značka
Totéž platí za mlhy, a když se ty dvě věci zkombinují, tak je tragédie nasnadě. Sám jsem kdysi dělal „panského kočího“ a i teď když píšu tento článek, tak cítím ten pocit podivného šimrání, mrazení v kříži, chlad a pot na čele. V ten okamžik se snad modlí i zapřísáhlý ateista.
Nemusí vždy jít o období přechodu na zimní období, jel jsem jednou z Olomouce do Ostravy, přes Potštát, kolem poledne, za jasné oblohy, slunce „pralo“. Je to přes Vojenský újezd Libavá, byla tam taková cesta z betonových panelů. Jel jsem nahoru do kopce a proti mě „vejtřaska“ a šinula si to přímo na mě (asi mikrospánek, ale tehdy se tomu ještě tak neříkalo). V poslední chvíli jsme se tak, tak vyhnuli.
Z těchto ostrůvků mám smíšené pocity. Jsou to dotace z EU. Už jsem viděl, jak nejeden takový ostrůvek auto smetlo. Je to překážka, která je mnohdy vidět až na poslední chvíli. Opodstatnění má jistě, když se jedná o vícepruhovou silnici v jednom směru a na druhý chodník je daleko a chodec si potřebuje v polovině oddechnout.
A na závěr ještě o úzkých cestách, silnicích, silničkách. Když jsem dělal řidičák, C-čko, na nákladní automobil, tak jsem byl za volantem Pragy S5T. Na okresních a místních cestách jsem si říkal, že se nemůžu vyhnout naproti jedoucímu osobnímu autu, neřku-li tranbusu na autobusu. Ale bylo tam místa dost, pro oba. V té souvislosti mě ale někdy děsí krajnice. Udělají nový asfalt, který končí u příkopu a pak už nic, nakonec to vysypou nějakou drtí nebo štěrkem, ale to ve mě vyvolává nedůvěru, nevím co je pod ním (a oni klidně dají ceduli: Pozor nezpevněná krajnice, a jsou z obliga.