Je to HOAX, NEBO NE?

Přišlo mi to e-mailem, takže možné je všechno.

Citace:
„Přijíždím do areálu jesenické nemocnice, kde mě čekají tři směny za sebou na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Naše oddělení je malé, a tak jej nebylo možné rozdělit na covidovou a necovidovou část. Nová jednotka intenzivní péče pro pacienty s covidem vznikla z části chirurgického oddělení. Do dneška disponovala dvěma lůžky s ventilátory, které se běžně používají na krátké převozy nemocných. S povděkem přijímám informaci, že nám konečně poslali i kvalitnější přístroj s možností více podpůrných režimů. Primář mi ale současně s ustaranou tváří sděluje, že tedy máme poslední provizorní ventilaci. Bude se nicméně snažit někoho přeložit do jiné nemocnice. Dlouhodobé a opakované obvolávání okolních větších špitálů je pěkně tvrdý chlebíček. I když je tato spolupráce formálně domluvena, v praxi jejich lékaři upřednostňují vlastní pacienty.

Běžnou pracovní dobu strávím na operačním sále při anestezii akutních výkonů. Všechny plánované operace jsou nyní odložené. Noční služba znamená přesun na ARO za pacienty, kteří vyžadují intenzivní péči. Bohužel se od rána nepodařilo žádného z nich přeložit jinam.

Večer zvoní telefon. Sloužící internista oznamuje, že odpoledne přijal starou paní s pozitivním testem, u které se prokázal těžký zápal plic, a žádá konzilium. V provizorním filtru před oddělením na sebe nasoukám overal a ostatní ochranné pomůcky a na pokoji mě lékař uvádí ke staré paní, která sotva lapá po dechu. Je jasné, že musím rychle konat. Se sestrou připravím a provádím zajištění dýchacích cest, napojení na ventilátor, zavedení katetrů do centrálního žilního řečiště a arterie.

Její stav je nyní stabilizovaný, ale obsadila poslední volné místo. Pokud bude nutné přijmout dalšího pacienta, budu muset jiného přeložit, a pokud to nebude možné, ukončit péči u toho nejméně perspektivního. Při tomto pomyšlení mě mrazí v zádech. Během svojí pětatřicetileté lékařské praxe jsem se do takové situace nikdy nedostal a nevěřil jsem, že by k ní mohlo někdy dojít. Až do pandemie byl vždycky dostatek kapacit na poskytnutí potřebné pomoci. Nezbývá než věřit, že nikdo, o kom vím, že je na hraně dechové nedostatečnosti, se během služby nezhorší a nepřivezou nikoho takového zvenčí.

Odcházím naskrz propocený a vím, že jsem nyní na řadě v telefonování. Zároveň myslím na sestru, která musí sama neustále kmitat mezi všemi pacienty v umělém spánku na ventilátorech a kontrolovat jejich stav. Jak jsem tušil, moje úsilí je marné, všude sloužící lékaři odmítají covid + pacienta na ventilační terapii, protože nemají místo. Jen ve Fakultní nemocnici Olomouc mi lékařka přislíbila, že jednoho vezme, ale až ráno. Zbytek noční služby je naštěstí klidný.

Druhý den dělím čas mezi operační sály a ARO. Primář přebírá službu v „call centru“. V Olomouci je do rána vše jinak a místo už pro nás nemají. Nakonec jednoho pacienta udáme ve Šternberku.

Odpoledne moje služba končí. Některé věci, jako včerejší hrozba Sofiiny volby, ve mně zůstávají jako jizva po zhojené ráně. Když čtu rozhovor s lékařem velké pražské nemocnice o tom, jak dobře zvládají pandemii, přeji mu, aby strávil alespoň jednu službu u nás. Možná by měl zítra primář poslat několik pacientů jemu. O pomatencích, kteří mluví o „chřipečce“, ani nemluvím. A když slyším holedbání politiků, jak zdravotnictví epidemii zvládá, ozve se ve mně hlas – ale za jakou cenu? Nemyslím jen vypětí zdravotníků, zbytečné přetěžování systému, ale taky těžké zanedbávání standardní péče, jehož následky jsou jasně patrné už teď a bezpochyby se budou ještě dlouho projevovat ve vyšší nemocnosti a úmrtnosti na „necovidové“ diagnózy. To vše se mi honí hlavou, dokud ji neovládne endorfin, jak na kolečkových lyžích prudce stoupám na Červenohorské sedlo.“ Konec citace.

Autor pracuje jako anesteziolog.

odkaz: www.respekt.cz