Zahrajem si cypa?

Neboli prší, nebo také „Vole lehni“.

Už jsem to dlouho nehrál, takže si to možná nebudu pamatovat zcela přesně.
Vtip byl v tom, že se odhazovaly karty stejné hodnoty (např. osmička na osmičku), ale různých barev, a tím se ta barva měnila.

Vyhrál ten, kdo se jako první zbavil všech karet. Hráli jsme to s žolíkovýma kartama, ale jen od sedmičky nahoru, až po eso (takže jich bylo tuším dvaatřicet). Nejlépe, když hráli kolem stolu 4 hráči. Karty se zamíchaly a ten, kdo míchal rozdal každému postupně čtyři karty. Zbytek karet se odložil na hromádku doprostřed stolu a horní karta se otočila. Hrálo se tak jak se krájí chleba. Cílem bylo zbavit se co nejdříve všech karet. Každý hráč si bral vždy jednu kartu a jednu odhodil. Přitom byly ještě výjimky, kdy sedma znamenala bereš dvě, eso stojíš a dáma mění (jinou barvu si zvolí ten kdo dámu vynesl). Sedmičky a esa se násobily, tzn. třetí sedmička znamenala pro toho kdo byl na řadě, že si musel vzít tři karty. Dalšímy esy se to „stojíš“ posouvalo na dalšího hráče. Další dáma si zvolila zase jinou barvu, podle toho, co měl hráč v ruce a byl to jeho zájem. Když karty v kupce došly, tak se znovu otočila a jelo se dál. Vítěz byl ten, kdo se jako první zbavil všech karet.
Ten komu jako poslednímu zůstaly v ruce nějaké karty byl CYP.