Nastupující generace

Někdo přijde po nás

Nová, mladá, čerstvá krev. Která možná bude mít v nás předcích nějaký malý otisk.
Možná se to o mě ví, možná že ne, že jsem rád fotil.
Jaké malý kluk jsem měl fotoaparát, který se tuším jmenoval Pionýr.
Nic jednoduššího snad neexistovalo. Jen jednou jsme byli v ZOO a já jsem si nevzal foťák. Tak jsme někde koupili takový přístroj na jedno použití, taková papírová krabička, to se jen mačkala spošť a přetáčel film. Pak se to dalo celé vyvolat.

Pak jsem dostal za promoci ZENIT E.
To už se podle vestavěného expozimetru nastavovaly na objektivu hodnoty závěrky a časy. Otáčením objektivu se zaostřovalo. Nahoře byla kolejnička na blesk, ale ten jsem nikdy neměl. Takže v šeru, kdy se ručička expozimetru nepohnula, fotit nešlo. Do něj se pochopitelně vkládal kinofilm na 36 snímků. Přetáčel se ručně. Díky tomu, že už v té době byly vymyšleny kazety, tak se mohl vkládat bez „tmavé“ komory. Sloužil mi dlouho a dobře.
Později jsme si jako rodina koupili automat Olympus mju-1.
Po odsunutí krytu objektivu, se objevil ten veškerý zázrak techniky. Měl v sobě baterii, takže se také jen mačkala spoušť. Máme alba plná pěkných fotek z dovolených.
Potom nějak nazrál čas pořídit si „digitál“. Volba padla na SONY Cyber-shot DSC-H1 Digital Camera (5.1 MP, 12 x Optical).
Z dnešního pohledu jsou ty hodnoty také z doby ledové. Předností byl velký ZOOM a to, že se nemusely kupovat filmy. Nevýhodou je, že fotky nejsou v albumu, ale někde ve složkách počítače (fotoknihu jsem si nechal udělat jen jednu a stála nekřesťanské peníze).
A je tady éra chytrých telefonů (jak říkala Věra Špinarová, ty škrtací). Jedna má blogová fotoznámá prohlásila, že byla udivena jak kvalitní fotky dokážou dělat některé mobily. Přitom je to malé, lehké, placaté a vždy pohotově při ruce.
Naše vučka Adéla má zvláštní, specifické vidění krásna a dokáže to zachytit na mobil.
Tady vám ukážu pár jejích výcvaků.
***