Cestou zpět jsem na českém území opět s důvěrou nastavil DOMů.
Zprvu jsem jel po známe trase. Postupně jsme si ale říkali: „Tady jsme ještě nikdy nebyli“!? Možná, že ta chytrá hlava má v sobě i uzavírky silnic a vede nás po objížďkách, nejkratší nebo nejrychlejší trasou. Vtom jsme byli na nájezdu na nějakou širokou novou cestu a mohli jsme si vybrat buď Prahu nebo Olomouc. Vybral jsem Olomouc. Přece nepojedu domů přes Prahu. I když jak se říká všechny cesty vedou do Říma, resp. do Pr**le, s prominutím do Prahy.
Vtom se žena – spolujezdec a velitel vozu probrala a nesměle špitla:
„Jsme na dálnici a nemáme dálniční známku“. Odpověděl jsem silným hlasem: „Tak na nejbližším sjezdu zase sjedu“! Dálniční známku jsme měli, ale týdenní a slovenskou. Nevím, jak daleko plánují inženýři silnic sjezdy, ale tento byl v nedohlednu. Pak jsem sjel, zastavil a nastavil Opava, doufaje, že nepojedeme tentokrát přes Ostravu. Odry jsme minuli a ve Fulneku jsme už byli „na svém“.
p.s.
Dálniční známku jsme koupili u první čerpací stanici na Slovensku. Kvůli kousíčku dálnice D1/E50 začínající před Liptovským Mikulášem a končící za Liptovským Hrádkom. Bylo to v sobotu kolem poledne. Takže její platnost končila z pátku na sobotu o půlnoci. Jeli jsme po ní zpět v sobotu dopoledne. Ani jsem nedýchal a jen strnule vyhlížel ty co mají Pomáhat a chránit. I když na Slovensku to asi neplatí. Vymluvil bych se opět na GPS.