Vánoční papu

Shnídaně byly formou bufetu.
Dříve se tomu říkalo švédské stoly. Nevím, proč se to přejmenovalo, asi si Švédové stěžovali.
Obědy a večeře byly á la card.
 

***Mirkův svět***

http://clupmi.blog.cz

O čem to je: Téma týdne – kategorie Blogu, Glosy – poznámka na okraj, krátký polemický komentář s osobním pohledem, obvykle věnovaný jedinému základnímu tématu; Ich – neboli já, o mně, se mnou; Poděkování i ne – jsou určitě věci, které zaslouží pochvalu, ale i zaslouží zkritizovat; Tloušťka – obezita, jak zhubnout, diety; Diabetes Melitus – cukrovka, tichý zbiják!; Kantořina – 13 let učitelské praxe; Pekařina – 16 let, Počítače a vše kolem – IT, práce s počítačem; Se učit, se učit, se učit – celoživotní vzdělávání; Poživatiny – potraviny, pochutiny, nápoje; Recepty – návody, zkušenosti, co nám chutná; Hotovky – inspirace co uvařit; Sranda – život nejsou jen starosti; Vtipy – pro dobrou náladu; Vážně/nevážně – ožehavá témata i ne; Móda – okrajové téma (jak pro koho); Verše – miluji, přesto, že nejsem veršotepec; Citáty – také miluji; Přísloví a moudra – pomáhají žít; Písně – oblíbené; Texty písní – oblíbené; Politika – je všude kolem nás; Mládeži do 18 let nepřístupno – lehké erotično; Španělština – kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem; Kde domov můj – není to jen bydliště; Rozcestníky – není třeba komentovat;

Zjevení Karolína Muchová

Karolína Muchová je Česká profesionální tenistka. Narodila se v Olomouci a je jí 23 let. Trénuje ji slovenský trenér Emil Miške.
Nikdy jsem tenis nijak zvláť nesledoval. Přivedla mě k něm národní hrdost přes úspěchy Petry Kvitové a Karolíny Plíškové. V současné době jsme tenisová velmoc!
Kvůli tenisu jsme si připlatili za kabelovou televizi, abych tam měl sportovní programy, jako ČT sport, NOVA sport 1/2, Eurosport 1/2, … Jenže tenis tam nedávají a naše české hráčky už vůbec.
Naštěstí existuje internet a YouTube, a Samsung DeX station, díky čemuž můžu sledovat vše i filmy v maximálním rozlišení na velkém monitoru.
Píšu hráčky, protože na muže se nedívám, i když jak se jim daří se zajímám (vlastně dívám se když hraje Rafi, líbí se mi ty jeho „tiky“ před podáním).
Proč jsem fascinován Karolínou Muchovou?
Nejsem sice žádným znalcem, ani expertem na tenis, ale ten výrazný rozdíl poznám. Stačí, když srovnám spoučasnou hru s tenisem v době Štefi Gráfové, Hany Mandlíkové, nebo Martiny Hingisové a spol. Dnešní tenistky mi připadají více „vysportované“, s většímy svaly, mnohem rychlejší. Co všechno dokáží doběhnout, vybrat, vrátit přes síť. Téměř zmizely nekonečné výměny, některé zápasy končí i v čase něco málo přes hodinu.
V tomto směru, si myslím, že právě Karolína už začíná dosti vyčuhovat. Pokud tady ještě chvíli budu, tak se doufám dočkám toho, že bude jednou na čelném místě žebříčku WTA (tedy, jak se říká, pokud ji mouchy nep***erou).
Pokud bude mít nějaký odborník jiný názor, rád si přečtu komentáře.

Nevím, kdo jsem

Jsem úplně jiný člověk …
Dlouho jsem nenapsal žádný článek, nebyl jsem toho schopen. Ne, že bych nechtěl, ale nešlo to fyzicky. Byl jse cca 1/2 roku v nemocnici. Napřed na ARU a pak na LDN.
Byli jsme na Vánoce v bezbariérovém penzionu u Jindřichova Hradce. Nemohl jsem spát, nemohl jsem dýchat. Tak jsem šel po Silvestru k praktikovi, ten mě poslechl, a řekl, že mám na plících litr vody. Dal mi nějaké prášky a jestli to nepomůže, tak ať volám rychlou. Volal jsem ji.
Zápal plic, zástava srdce, …
Nahodili mě a uvedli do umělého spánku – umělá plícní ventilace. Odsávali mi z plic ten bordel – hleny s krví. Primář ARO taktně manželce sdělil, ať se připraví na nejhorší. Zhruba po 40-ti dnech se mě pokoušeli probudit. Podařilo se to až na počtvrté a hrozilo, že budu až do smrti na přístrojích.
Nehnul jsem ani prstem.
Jen hlava a mozek byli v pořádku – naštěstí.
Za tu dobu se mi udělal na patě otlak – diabetická noha, zčernalo to, gangréna, otrava krve, amputace PDK ve stehně.
Změnilo mě to!
Už se ničeho nebojím, říkám otevřeně co si myslím, jsem plný optimismu a humoru. Neberu už život tak vážně.
Cvičím, posiluji, mám polohovací postel, dostanu se na vozík a zpět, jím u stolu, chodím na WC.
V autě mám otočnou a vysouvací sedačku spolujezdce, takže jezdíme autem.
Když se ohlédnu zpět za svým životem, tak sice tvář mám stále stejnou, ale několikrát jsem se proměnil v někoho jiného.
***
V „kómatu“ mi hráli písničku Olgy Lounové – Jsem optimista.

KRETÉNŠTÍ STODEBILOVÉ

Vypůjčil jsem si nádhernou nadávku z článku od Mi-lady.

Sebekriticky přiznávám, že jsem už také nejednou vyhodil prázdnou láhev od pitíčka z okna jedoucího auta. Ani nevím proč. Zřejmě ze vzteku. Na něco nebo na někoho, nebo na celý svět jsem byl nas*aný.
Slibuji na svou čest a přísahám, že už to nikdy neudělám. Už jen k úctě k úsilí takových lidí jako je autorka článku.
Na druhou stranu úsilí o třídění a efektivní sběr odpadu, potažmo druhotných surovin a separace a následná recyklace mají svá nepřehlédnutelná úskalí.
Svého času jsem zakoupil takový speciální stojan se čtyřmi barevnými víky, do kterých nebo pod které se zacvakly plastové pytle. Ty pytle byly také barevné a dostávaly se zdarma na Technických službách. Poctivě jsme separovali. Když byl příslušný pytel plný, tak jsem ho vynesl do jednoho z barevných kontejnerů pod barákem. Za tuto záslužnou činnost jsme vlastně dostávali zaplaceno formou slevy na ceně za odvoz TKO.
Tato sleva byla zrušena, tak jsme postupně zrušili naši blahodárnou činnost.
Teď rvu všechno do jedné popelnice, kterou vyvážejí jednou týdně, a bohatě nám její objem stačí.
Kontejnery na tříděný odpad pod okny máme pořád a mohl bych tam nosit zvlášť sklo, plasty, papír, plechovky, ale proč bych to dělal? Asi jsem málo uvědomělý. A pak stejně přijede jedno auto s hydraulickou rukou s hákem a všechny čtyři kontejnery vysype na korbu na jednu hromadu!!!
Pak se vše třídí na lince, kde to lidé projedou pěkně „růčo“. A totéž se možná děje i s tím z těch popelnic – i když to asi ne?! Ty „kukavozy“ jezní někam na skládku.
Tak nevím, ukamenujte mě. „Kdo jsi bez viny, hoď po ní první kamenem.“
p.s.: Bydlíme už jinde, a tady je jen jeden velkoobjemový kontejner a všichni tam hází plastové pytle z domácích košů, tak jak jsou. Jednou týdně přijedou popeláři a vyvezou ho.

Já a moje kouření

Inspiroval mě článek U Blondýny: S Durexem na věčné časy a nikdy jinak …a komentáře pod ním.
Takže tady je můj příběh:
Na nějaké extra pokusy kouřit v dětství, nebo za raného dospívání si moc nepamatuji.
V podstatě v každé etapě mi to nechutnalo a dodnes mi to vlastně smrdí. Takže jsem vždy kouřil jaksi z „donucení“, to proto, že kouřili ostatní nebo jsem nevěděl co s rukama. Například na vojně, když stála rota a všichni kouřili, tak velitel přišel a řekl:“Ty nekouříš, tak pojď na rajóny.“
Na vysoké byly po dvouhodinovce dlouhé přestávky a všichni kouřili, a já tam stál jako tvrdé y. A navíc se vždy našel nějaký dobrák, který říkal:“Na vezmi si!“
Další etapa byla po vysoké, když jsem nastoupil do kanceláře, kde byli tři silní kuřáci a v kanceláři bylo modro. Nejlevnější cigarety s filtrem byly Marsky, když je při nějaké cenové reformě zdražili, tak jsem se zdravě nas**l a sekl jsem s tím. Pak jen tak cik cak, třeba na oslavách, kde se pilo.
Také jsem laškoval s dýmkou, pěkně jsem si ji zakouřil a bafal Amfóru z Tuzexu.
Jen si vypomínám na bonmot kamaráda, který vždycky říkal: „Já nekouřím, já si radši nechám …“

Děkuji za přijetí

Děkuji za přijetí do Autorského klubu.

Vlastně děkuji těm, kteří mě nominovali a všem, kteří mi poslali hlas. Měl jsem obrovskou radost.
Již jednou jsem se do klubu hlásil a byl jsem odmítnut proto, že jsem měl (a stále mám) na blogu vtipy.
Z čisté filosofie, jak vznikla složenina novotvaru blog, to znamená, že je to internetový deník, tak jsem jej vždy takto psal a píšu.
Je to můj svět a vše okolo, co se v mém životě stalo, děje a co od života ještě očekávám. K mému životu patří i humor a např. i texty mých oblíbených písní, názory na politické dění doma i ve světě, zdraví, nemoci, fotky u článků i v galerii (zde mě mrzí, že mám kapacitu galerie zaplněnou a nejde zvětšit), něco z kantořiny a vaření.

***
Od září roku 2006 je to celkem 2418 článků a 516511 přístupů.
Proto mě trochu zamrzelo, že hned pod prvním článkem, který se objevil na titulce mám komentář od Zdeňka Hledače, že je to „krásná ukázka toho, jak psát o ničem, jen aby se něco napsalo… no potěš, AK“. Věřím, že to Zdeněk nemyslel zle, je to určitě milý a hodný člověk, ale srazilo mě to na kolena, i když na konci komentáře je usmívající se smajlík.
Pokud jsem dobře četl a pochopil pravidla pro přijetí za člena, tak není klub jen pro básníky, spisovatele, redaktory, nebo rozené rétoriky, lingvisty, nebo užvaněné politiky. Či češtináře opravující každý překlep, háček nebo čárku.
V tomto smyslu nemám rád „selebrity“, VIP, nebo nějaké lepšolidy (jak se nový Soukupův pojem uchytil).
Nemyslím si, že by se měli vyzvedávat, povyšovat nad ostatní jen špičkoví hokejisté, fotbalisté, golfisté, zpěváci, byť jsou nejlepší na světě. Existují určitě i světoví ekonomové, učitelé, horníci a slévači, atd….
O miliónových cenách za různé přestupy se už nechci ani zmiňovat, je to nějaká zvrácená ekonomika, je tam nějaké šme.

Starý, dobrý itinerář

Navigace jsem měl dvě.

Např. StreetPilot c510 od Garminu.
Obě jsem prodal, protože jsem zjistil, že v chytrých telefonech je modul GPS a Mapy od Google. Jestli jsem udělal dobře nevím, protože všechny bez rozdílu mám někdy chuť prohodit bočním okýnkem.
Dalším faktem je , že jestli se s manželkou někdy pohádáme, tak je to vždy a jen proto, že ona sedí za volantem a já jsem navigátor. Chytne nás amok tehdy, jestliže se suneme ke křižovatce na pomezí dvou jízdních pruhů a ona na mě začne křičet: „Kam mám jet, doleva nebo doprava?“ A já špitnu: „Nevím.“ Pak už vše co následuje jsou jen nepřiměřené reakce.

Jsme spolu tolik let, že si už ani nepamatuji rok svatby. Oba jsme puntičkáři zrozeni ve znamení berana. Takže si ty hádky ani nedovedete představit. Ale jak rychle ta bouře přijde, tak rychle zase odejte a je vše zalité sluncem.
Například taková Bratislava. Ta je vlastně protknuta jednou páteřní komunikací se třemi jízdními pruhy tam a dvěma zpět a do toho ještě tramvaje. A všichni tam jezdí stylem – urvaný vagón. Byly s námi ještě vnoučata, takže tři chytré telefony a každý z nás s jinou aplikaci – navigaci od Androida. Takže chápu, že paní řidička se šla z těch našich překotných a různých pokynů zbláznit a vyhrožovala, že je jí to jedno a chystala se uprostřed křižovatky opustit vozidlo.
Je zajímavé, že ty navigace bývají na dvě věci – víte na jaké, zejména, když máme cíl na dosah. Jako například naposledy. Hledali jsem apartmány ve vesnici zvící odhadem tak 100 voličů. Když jsme skončili u kolejí na konci obce, tak jsem zavolal paní majitelce, ať si pro nás přijede.
Po rovné silnici první třídy se té potvoře jede, přesto jí dávají zabrat kruhové objezdy a chce někdy odbočit i tam, kde žádná silnice nevede. Zřejmě je nějaká pohrkaná a vázne spojení se satelitem.
Pro všechny ty důvody si gělám starý, dobrý itinerář. Jednak si vytisknu ten podrobný, který nabízejí všechny navigace a navíc si rukou na velký papír formátu A4 napíšu fixem velká města, jak jdou za sebou. Dá se pak v pohodě jet podle směrníků a já to vše jen ze sadadla spolujezdce jistím.
Nedovedu si jen představit, jak bychom bez navigace řešili situaci, kdy jsme se potřebovali dostat ze severovýchodu Prahy na její jihozápad.
Výhoda je, že cestu home si ta potvora (myslím navigaci) pamatuje perfektně.
***