Mobilní telefony II

Vývoj pokračuje mílovými kroky

V Československu se první komerční mobilní síť objevila 12. září 1991.Eurotel tehdy spustil ještě analogovou službu NMT. První mobilní čísla tenkrát začínala předvolbou 601, dovolit si je mohlo ale jen pár vyvolených. Tarify i telefony byly totiž v porovnání s dneškem extrémně drahé.
***
Na počátku devadesátých let příliš mnoho zákazníků nepřibývalo kvůli vysokým cenám za mobilní služby (respektive za jedinou službu: telefonování). Tedy alespoň ve srovnání se současnou situací. V roce 1994, tedy tři roky po spuštění NMT sítě Eurotelu, bylo v České republice pouhých 27 500 zákazníků. SIM karty tehdy ještě neexistovaly, čísla byla přiřazena konkrétním mobilům nebo lépe řečeno radiotelefonům. Výraz mobil se ujal až později.

Koupě mobilu tehdy znamenala nemalou investici. První telefon v nabídce Eurotelu Nokia Talkman MD59 vyšel na neuvěřitelných 60 tisíc korun. Nebyl to přitom žádný “drobeček”, vážil 4,5 kilogramu.
***
***
Nemalé finance si vyžádal i samotný provoz telefonu. Tarif se 150 volnými minutami vyšel zákazníka na zhruba tři tisíce korun. Muselo se přitom platit nejen za odchozí, ale i příchozí telefonáty.
Tak nejprve jsem měl samozřejmě mobilní telefon s předčíslím 601, pravděpodobně to byla Nokia NMT-450 s vnější vyčnívající anténou.
***
***
Pak pokračovala etapa tlačítkových telefonů, ale už digitální sítě GSM.
Jako první jsem měl luxusní, špičkový Eriksson GH 337, který stál řádově 25 tisíc.
***
***
Pak jsem měl ještě jeden mobil Panasonic EB-GD70, také ještě s vyčnívající anténou, ale trochu menší a lehčí (nebyla už to “cihla”).
***
***
Potom přišly do módy véčka. Pořídil jsem si designerovou ikonu Motorolu RAZR V3i. To byl nejhezčí mobil, jaký jsem kdy měl.
***
***
Manželka měla Samsung M 300, malý roztomilý, akorát do dámské dlaně.
Moji rodiče měli snad nejoblíbenější, nejjednodušší a nejspolehlivější telefon, a to NOKIA 3210.
***
***
Když jim přece jen po několika letech dosluhoval (prasklý obal), tak jsem jim koupil tzv. mobil pro seniory MOTOROLA F3, ten se ale neujal.
***
***
Do školy jsem potřeboval něco malého, lehkého, jen abych byl ve spojení, nebo si mohl výjimečně, v nouzi zavolat. Volba padla na Sony Eriksson T100. Ten jsem si velmi oblíbil a do něj jsem obnovoval baterii několikrát.
***
***
Pak už je tady současný stav – éra “škrtacích” telefonů, jak jim říkala Věra Špinarová, neboli dotykové, chytré telefony s operačním systémem Android.
První takový mobil jsem koupil na přání mamky. Byl to cenově dostupný Vodafone 985N.
***
***
Jenže vzhledem k jejímu věku už neměla šanci pochopit, jak to vlastně funguje. Tak jsem ho podědil já. Osvědčil se, tak jsme stejný pořídili i pro ženu. Ten novější ale vytržel jen dva roky záruky a pak se odebral do věčných lovišť. Tak došlo k posunu a můj se “odklonil” směrek k něžnému pohlaví.
A teď to přijde. Neodolal jsem. Vloni koncem dubna byl uveden na trh nový Samsung S8+. Dlouho jsem neváhal, zjistil jsem si důležité parametry a šel do toho. Zatím jsem s ním spokojený.
***
***
Důvodem většinou časté výměny telefonů byla a je životnost a cena baterií. Baterie vydrží rok – dva a pak začíná rychle ztrácet na kapacitě a musíte mít telefon prakticky pořád připojený k síti.
Samostatnou kapitolou byly nabíječky. Z mi neznámých důvodů měly nabíječky různé konektory. Každý výrobce, a nejen to, každý telefon měl jiný připojovací konektor. Takže byly naprosto nekompatibilní a bylo prokticky vyloučeno půjčit si od někoho jiného jeho nabíječku.
Byla proklamována snaha o sjednocení na mini na typ, který měla Mororola RAZR V3i. Začalo se tomu tuším říkat mini USB. Jenže pokrok nezastavíš, takže následovaly mikro usb a nyní usb-C.
0
0

Mobilní telefony

Mobilní znamená přenosné.

Ještě na konci osumdesátých let minulého století, kdy jsme bydleli na vesnici, tak jediný telefon byla veřejná telefonní stanice – telefon (pevná linka), který byl na chodbě jedněch sousedů. V případě porodu nebo vysokých horeček dítěte jste museli natáhnout trencle a utíkat přes půlku vesnice a jejich brankou přes zahradu a bouchat a zvonit, v naději, že to uslyší.
Pak jsme se postupně dočkali drátů a pevné linky až do bytu v prvním patře, kde kdysi bydlel pan řídící jednotřídky (vesnice se přibližovala městu).

Později jsme ve městě získali telefon rychleji, ale padlo na to nejedno “skleněné razítko”. Když jsme nebyli doma, tak jestli někdo volal – tak se nedovolal. Faktem ale je, že zase byly telefony v práci, na dílnách ve školách, šlo si zavolat od sekretářky ředitele (pokud jste s ní měli nadstandartní vytahy). Za volání z těchto cizících telefonů se platilo.
Pak přišel další vynález “plechová huba”, neboli záznamník. Když jste přišli domů a blikala kontrolka, tak jste věděli, že máte zmeškané hovory. Volající mohl nakecat vzkaz (takovou hlasovou SMS-ku. S tímto přístrojem se užila legrace, protože lidé nahrávali různé vipné uvítací věty.
“Bez spojení není velení”!
Bylo naše okřídlené heslo, protože jsem byl na vojně u spojovací roty. Ta měla dvě čety, jednu spojovací a druhou radistickou. Radistům se říkalo “pípáci” (podle morseovky) a spojařům “bigoši”, protože natahovali dráty za každého počasí, mnohdy i v bahně. Já jsem byl u radistů, což mělo minimálně tu výhodu, že výuka morseovky probíhala v teple učebny. Ale nebylo to nic lehkého, počítal se počet znaků, za minutu a podle toho pak byly řídy (III, II, I a M-mistr). Ještě se ta četa radiová dělila na telegrafii a fonii. Já jsem pak byl velitelem vozu, kterým jezdil náčelník pro spojení (nějaký major). Byl to “gazík”, posádku tvořil řidič – vedle něj seděl náčelník a vzadu u radiových stanic, já jako velitel posádky a ještě jeden bažant – prvoročák, nějaký Paľo Klučiarik. Byl to slovák. V nastoupeném šiku – při nástupu, se vyvolávaly jména a každý měl zařvat ZDE!. Ne tak Paľo, ten se dlouho hlásil: “Tuná, netreba ma hladať”. Řidič byl cikán jak poleno, ale slušný, pracovitý a poslušný.
Když jsme potřebovali spojení (když jsme si hráli na vojáky), tak se muselo vylézt na co nejvyšší kopec a tam ještě vztyčit vysoký stožár ze sklolaminátu a na něj anténu, protože radiové vlny kopírují terén a když narazily na kopec, tak bylo po spojení. Spojení fungovalo tak, že jste měli na uších sluchátka a v ruce mikrofon (v podstatě normální vysílačka, jen to byly velké bedny, které so nosily i na zádech). Radisté zapisovali do formulářů písmena, tak, jak je hlásila protistrana. Když probíhala kontrola, tak Paľo Klučiarik vzal mikrofon, zmáčkl knoflík, dvakrát do něj foukl a zahlásit: “Idě, idě, tuná vojak Klučiarik”.
Dlouho trvalo, než jsem pochopil, že mobilní telefony fungují úplně jinak. Když jsem měl někde slabý signál (jednu čárku), tak jsem hledal nejbližčí kopec (v Mladkově jsem měl vychytané místo na hřbitově). Jenže tzv. celulární systém (od celula je buňka) funguje tak, že buňky tvoří stožáry vysílačů a kolem nic se šíří signál v mezikruzích, a čím dál, tím je signál slabší. Pokud se signály dvou buněk neprotly a třeba se jen tak tak dotýkaly, tak to byly ty mrvé místa.
První systém mobilů byl tzv. analogový a předčíslí bylo 601. Na Javornicku byl celkově nízký signál, tak tam se podnikatelé honosili tím, že nosili takové kufříky s anténou, jako měly kdysi “embéčka”. Ty ostatní tehdejší mobily byly velké, těžké a dnes se jim posměšně říká “cihla”.
Jaké jsem měl později mobily, jakých značek a kolik jich bylo vám napíšu v pokračování.
0
0

Protur Palmeras Playa Aparthotel – recenze

Naše recenze se v mnohém rozchází od recenzí ostatních hostů, dokonce je někdy protichůdná nebo opačná.
Pokud se týká vlastního hotelu, jmenovitě jeho stavby, tak ta nás zprvu udivila, až jsme měli z uspořádání do tvaru písmene U určité obavy. Jedná se o tři sedmipatrové budovy, kdy jedna “nožička” písmene vrhá na vnitřní prostor s bazénem stín při východu slunce a druhá při jeho západu.

Celý bazén byl naplno ozářen jen kolem poledne. To se nakonec ukázalo jako pozitivní, protože kdo chtěl, tak se mohl před slunečními paprsky skrývat a kdo chtěl tzv. “pálit slunko”, tak se za ním mohl s lehátkem stěhovat. Volných lehátek bylo kupodivu dost, přesto, že někteří si je “rezervovali” osuškama někdy kolem půlnoci (zřejmě, když se vraceli z flámu, nebo po ukončení večerní animace). Na to, jak obrovskou celkovou kapacitu musí hotel mít, tak bazén byl docela malý. Přesto v něm nikdy nebyla “hlava na hlavě”, protože na některých lehátkách byly osušky celý den a nikdo na nich neležel. Tito lidé byli buď na pláži u moře,nebo na celodenních výletech po ostrově. Možná i proto byl dětský výskot, který může někomu vadit, celkem snesitelný.
Voda v bazénu rozhodně nebyla studená, jak udávají některé recenze. Navíc absolutně čistá, perzonál lovil pravidelně síťkou napadaná semínka z palem, kterých je tam požehnaně (koneckonců, odkud se vzal název hotelu, že).
Na lukusní až nadbytečné úrovni byly dimenzovány a vybaveny recepce, bar s místností pro odpočinek a relaxaci s velkým plátnem a dataprojektorem, takže muži si při probíhajícím mistrovství světa ve fotbale užívali své.
U bazénu byla ještě vířivka, která sice vířila, ale většinou v ní nikdo nebyl (také tvářit se ze zjevného důvodu blaženě před ostatními zraky, může být stydlivo).
Byli jsme ubytovaní ve speciálně upraveném pokoji pro tělesně postižené, který stoprocentně vyhovoval pro nechodící vozíčkáře, včetně madel u WC a ve sprše, kam byl bezbariérový přístup a sklopná pevná sedačka. Do konce se dalo přes malý práh vjet i na balkon a sledovat třeba večerní program. V prostorném pokoji dostatek místa s vysokými válendami a sedací soupravou s konferenčním stolkem. Dále lednička a na ní varná konvice a nádobí a suroviny na přípravu kávy a čaje. Také trezor neboli sejf.
Na ostrově je problém s pitnou vodou, která se musí dovážet z pevniny. Z kohoutku teče voda odsolená, kterou se nedoporučuje pít. Při snídani, obědě a večeři problém s obyčejnou vodou není, protože si ji načepujete u automatu. Stejně tak u dopoledního, odpoledního a večerního baru u bazánu. Trochu starosti mají ti, kteří pijí i v noci během spánku. Nosit si na pokoj malé plastové kelímky je nepraktické. Takže byli hosté, kteří si chodili kupovat balenou vodu do “supermerkado” Spar. Při zaplaceném systému all-inclusive, je to přinejmenším s podivem. Řešili jsme to potom tak, že jsme požádali číšníka, aby nám “natankoval” aqua con gas do našich velký PET lahví přímo z bomby.
A jsme už u zmiňované stravy systémem “vše v ceně”. Jídla bylo samozřejmě dost a nikdo hlady neumíral, spíš jde o pestrost a kvalitu. Zejménu u ovoce a zeleniny to bylo až trystní. V oblasti, která se pyšní zemědělskou produkcí i díky jedinečnému klimatu nám připadala rajčata, banány, melouny a jablka jako z našeho Kauflandu. Dobré byly třešně, jahody a ananas.
Hotel byl plný angličanů a viděl jsem jak jim vyhovuje ta jejich typická snídaně, volské oko, pražená slanina, párek a bílé fazole v tomatě a k tomu bageta nebo restovaný toustový chléb s máslem. Na závěr džem a croassant nebo müsli s mlékem nebo jogurtem. My jsem si pochutnali na typické ostrovní ensajmádě. Výborné byly smažené kalamáry, smažená cibule, květák, brokolice a artyčoky. Také krevety a zejména Paella. Vepřové stejky byly tak tvrdé, že nešly ani ukousnout natož pokousat a spolknout. Ryby byly sázkou do loterie, jednou jsem měl vynikající filet a podruhé jakousi páteř potaženou masem plným drobných kostí, které jsem nedokázal vyseparovat a vyplivoval jsem celá sousta.
U bazénu byl ještě denní bar,kde bylo dopoledne malé studené občerstvení a odpoledne obnčas i něco teplého. Jeho množství bylo jen doplňkové.
Podtrženo shrnuto, neodpovítalo to čtyřem hvězdičkám, ale spíš třem, maximálně tři a půl.
Slabá, až velmi slabá byla večerní i denní animace a program. Za celou dobu deseti dnů bylo snad třikrát v poledne před obědem půlhodinové cvičení ve vodě s předcvičováním. Večer zahráli pokaždé stejné tři písničky pro děti s pohybem a pak rozdali nejlepším diplomy. A pak už se hrálo Bingo. Během toho vystupovali nějací šumaři, kteří si pouštěli nahraný podklad a do toho zpívali, čili vlastně karaoke. Jen jedno vystoupení mělo nějakou úroveň a to bylo jejich flamengo. Někteří hosté tak hráli karty nebo jiné stolní deskové hry.
Pokud se týká oblasti Sa Coma, tak jsme viděli na Mallorce mnohem hezčí. Připadalo nám to, že tam dříve nebylo nic, ani žádná rybářská vesnice, ale jen divoké pobřeží, kam nastavěli developeři hotel na hotelu. Tento komplex neměl žádnou duši. Pláž byla čistá, udržovaná a střežená plavčíky. Na několika místech byly speciální stanoviště pro vozíčkáře, kde po písku vedly pltě až k vodě, kde byl malý přístřešek.
0
0

Co všechno člověk nevidí II

Byli jsme v destinaci, kde denní (ale i noční) teploty dovolují snídat, obědvat a večeřet v prostoru mimo hlavní zděnou jídelnu v takovém otevřeném přístavku. V těch vedrech byl stín a průvan velmi žádaný a příjemný. Při bufetovém způsobu stravování byly stoly prostřeny, nachystané příbory, skleničky, hrníčky a ubrousky. Taliře a misky si každý nosil sám. Obsluha jen sklízela ze stolů. U každé židle bylo na stole takové plastové dírkované prostírání. Servírky a číšníci při úklidu ty “podtácky” třepali na zem a stoly utřeli.
Když měla žena ráno v 6:00 budíček, aby šla obsadit lehátka u bazénu, tak mi po návratu vždy sdělovala, jak venku je neskutečný ptačí “řev”. Musely tam být těch ptáčků snad tisíce. Štěbetali jeden přes druhého tak, že jsme říkali, že mají snad ranní poradu a rozdávání úkolů.
Tipoval jsem, že jsou to vrabci a měl jsem pravdu. Poskakovali totiž všude kolem. Byli totiž dobře živeni mimo jiné právě těmi drobky z jídelny.
A tak jsme shlédli dosud nevídané. Jeden ochočený vrabec se nechal servírkou hladit. Byla to asi užitečná symbióza. Vrabec dostal drobky a servírka nemusela zametat. Vrabčáci totiž běžně poskakovali mezi stoly a mezi námi stolujícími.
0
0

Co všechno člověk nezažije

Kloboučku hop

Klobočku hop byla kdysi dětská stolní hra. Mi tento výraz naskočil v mysli, když jsem viděl, to, co jsem viděl. Ono to ale bylo spíš kloboučku prostři se! Zase podle té známé české pohádky.
Švédský stůl je způsob podávání jídla pocházející ze Skandinávie. Spočívá v tom, že se nejrůznější pokrmy vyloží na jeden velký stůl, odkud si každý strávník bere, na co má zrovna chuť. Používá se hlavně na oslavách, výhodou je, že hostitelé nemusejí obsluhovat každého návštěvníka zvlášť a zbude víc času na zábavu. Existují také restaurace a hotely, které nabízejí ke snídani či obědu švédský stůl za jednotný poplatek.

Podobný způsob se rozšířil v dovolenkových destinacích v hotelích s tzv. all inclusive – vše v ceně. Postupně se přejmenoval a vžil se název bufet, neboli bufetový způsob podávání jídla.
Někdo přišel na to, spočítal si a ověřil, že se tímto způsobem vyhodí méně zbytků jídla než při klasické obsluze u stolu. Každý si nabere jen tolik a jen to co má rád a kolik sní. Měla by se dodržovat taková zásada, že se nenechávají na talíři zbytky a nic se z jídelny neodnáší. A není k tomu ani důvod, protože mimo vymezenou dobu pro snídani, oběd a večeři, je dopolední svačina u bazénu, odpolední gril a dezerty u bazénu a druhá pozdní večeře. Takže hlad nikdo rozhodně mít nemůže.
Přesto!
Vedle nás u stolu sedával starší pár v důchodovém věku. Paní měla zjevně strach aby jí manžel neumřel hlady. On nosil na hlavě klobouk, takový “slamák”. Paní si ho dala napřed na stůl vedle sebe a pod něj něco schovávala. Pak si ho dala nenápadně na klín a už to do něj “folovala”. Ovoce a snad i dezerty napřed zabalila do ubrousků a pak hop do kloboučku. Až ho měla vrchovatý, pak vstali a odešli. Na pokoji pak bylo “kloboučku prostři se “.
Nutno podotknout, že rozhodně nebyla sama. Viděl jsem, mladou paní jak nenápadně přesouvá poživatiny do handy bagu, který měla na kočárku.
Máme to asi nějak zakódované v genech – co kdyby nastal hladomor.
0
0

Jak dál???

Blíží se malé, bezvýznamné jubileum (byť pěkně kulaté), které není ani tak důvodem k nějaké oslavě s dortem a svíčkama (koneckonců, ani by se tam nevešly), ale potěší.
Brzy naskočí na počítadle návštěv číslo 500 000.
Ale zároveň je to blogová labutí píseň.
Dostal jsem oznámení, že moje celková kapacita galerie obrázků dosáhla max. hranice 5 GB, takže už do článků nevložím ani jednu fotku.
Dostal jsem sice od “MarijaKes” a “děda tik tak” dobré rady jak to přelstít, ale nechce se mi zakládat nový blog a navíc jiný web už delší dobu mám: www.miric.cz
Několik let jsem hledal, kde zakotvit s informacemi, které jsem chtěl mít uloženy někde jinde, než na HDD svého počítače. “Nacpal” jsem tam všechny přípravy a přednášky z mé pedagogické činnosti, které mi bylo líto vyhodit, nebo je dát do sklepa, kde by je sežraly myši.
Vybral jsem si WP (WordPress) a udělal jsem dobře. Je to také redakční systém, takže princip je shodný s blogem. Jen “tvář” má trochu jinou, takže je to otázka cviku. Koho to baví, tak si to u mě rád prohrabe.
Pokud tam budete občas nahlížet, tak budu štěstím bez sebe.
Mám tam RSS odkazy na některé z vás, tak mi nic neunikne.
Mějte se tady hezky a papa váš Mirek.
0
0

Zdál se mi sen

Jak to slušně říct,

sice se dnes to slovo h–vno běžně používá v televizi i v době, kdy se na ni dívají děti. Takže řeknu, že se mi zdálo o záchodě.
Chodit jsme pořád na společné záchody, kde jsou ty kabinky, protože jsem potřeboval jít na velkou. Jak už to někdy v těch místnůstkách bývá, nevábno, smrad, špína a nefungující nebo chybějící klika a zámek, nemožnost se zevnitř zamknout. Jednou jsem dokonce seděl a zůstaly pootevřené dveře.

Jindy jsem šel zase kakat, podíval jsem se na hodinky a bylo za pět osum. Uvědomil jsem si, že za chvíli zvoní a že to už nestihnu protože musím jít učit.
Zdálo se mi, že se mi strašně chce a říkal jsem si, že musím vstát z postele a jít opravdu na záchod, protože jinak si nadělám do postele. To se stále opakovalo, až jsem se probudit.
Tak nevím, je na to podle snáře nějaký výklad?
Po snídani jsem však doopravdy šel a spadl mi kámen ze srdce, nebo vastně něco do záchodové mísy.
0
0

Zahrajem si cypa?

Neboli prší, nebo také “Vole lehni”.

Už jsem to dlouho nehrál, takže si to možná nebudu pamatovat zcela přesně.
Vtip byl v tom, že se odhazovaly karty stejné hodnoty (např. osmička na osmičku), ale různých barev, a tím se ta barva měnila.

Vyhrál ten, kdo se jako první zbavil všech karet. Hráli jsme to s žolíkovýma kartama, ale jen od sedmičky nahoru, až po eso (takže jich bylo tuším dvaatřicet). Nejlépe, když hráli kolem stolu 4 hráči. Karty se zamíchaly a ten, kdo míchal rozdal každému postupně čtyři karty. Zbytek karet se odložil na hromádku doprostřed stolu a horní karta se otočila. Hrálo se tak jak se krájí chleba. Cílem bylo zbavit se co nejdříve všech karet. Každý hráč si bral vždy jednu kartu a jednu odhodil. Přitom byly ještě výjimky, kdy sedma znamenala bereš dvě, eso stojíš a dáma mění (jinou barvu si zvolí ten kdo dámu vynesl). Sedmičky a esa se násobily, tzn. třetí sedmička znamenala pro toho kdo byl na řadě, že si musel vzít tři karty. Dalšímy esy se to “stojíš” posouvalo na dalšího hráče. Další dáma si zvolila zase jinou barvu, podle toho, co měl hráč v ruce a byl to jeho zájem. Když karty v kupce došly, tak se znovu otočila a jelo se dál. Vítěz byl ten, kdo se jako první zbavil všech karet.
Ten komu jako poslednímu zůstaly v ruce nějaké karty byl CYP.
0
0