Moje skororodina

Jak jsem k ní přišel?
Cesta celkem dlouhá a složitá. Nejvíc jsem se kamarádil s jedním klukem. Vlastně byli jsme celkem čtyři. Tři z jedné ulice a čtvrtý mušketýr ze souběžné. Ten, o kterém chci psát byl jedním z devíti sourozenců.

Měl jsem vždy silnou vazbu na rodný kraj razovity. Během mé základní prezenční vojenské služby se rodiče přestěhovali do Bruntálu. V roce 1972 to byla celkem (s prominutím) prdel světa. Takže asi za dva roky jsem utekl k mé babičce, která mi poskytla azyl. Tím jsem znovu navázal přetrhané vazby. Bohužel toho nejmladšího z nás jsem si dlouho neužil. Brzy zemřel na rakovinu varlat.

Moji náhradní rodiče to neměli v životě lehké, protože druhý nejstarší syn usnul opilý ve škarpě a umrzl. Ti ostatní jim dělali ale radost. Nejstarší byl příslušník VB, prostřední vystudovaný pedagog, později dokonce ředilel ZŠ a jeden tancoval v Lidovém souboru Písní a tanců dolu Hlubina, kam jsem také chodil. O jednom toho moc nevím, jen, že má postavený tzv. “šumperák” kousek od rodičů mé manželky.
A dvě děvčata. Ta se mi v různých podobách a v různých časech přimotaly do života, ale já jsem si v tom věku, jako telátko, s tím neuměl poradit.

Adoptivní “otec” pracoval v podniku, kam jsem se později dostal jako řidič T603 a vozil jsem papaláše. Nejmladší dcera si vzala maminku k sobě, kde dožila.
Když jezdím “na hroby”, tak za sklem kolumbária jsou čtyři fotky. Dva kluci a jejich rodiče.

0
0