Zákaz kouření

Ještě v nedávné minulosti

jsme si vůbec nedovedli představit, že by se nesmělo kouřit ve vlaku, v letadle, v divadle o přestávce, na výsokých školách a samozřejmě v restauracích a už vůbec neřkuli ve vesnických putykách , šencích a nálevnách. Dnes je to všechno jinak – je jiná doba: „Host vyhazuje vrchního“ -hřímá známá hláška ze slavné komedie.
Jdeme ale, podle mě, zase od patníku k patníku. Nevím, proč by se nemělo smět kouřit na autobusové zastávce, když tam fičí severák. Pamatuji si svého času na komplex mnoha linek tramvajových a autobusových zastávek na Svinovských mostech. Stáli tam nějací pražáci, dívali se do kolejiště a já slyšel: „Helééé těch vajglůůů kolem!“ Kuřáci jsou vynalézaví.
Když jsem byl v lázních Teplice nad Bečvou, tak jsem objevil vzadu za domečkem jednoho z vřídel zajímavou skrýš.
***
Zátiší s placačkou s vajgly.

Já a moje kouření

Inspiroval mě článek U Blondýny: S Durexem na věčné časy a nikdy jinak …a komentáře pod ním.
Takže tady je můj příběh:
Na nějaké extra pokusy kouřit v dětství, nebo za raného dospívání si moc nepamatuji.
V podstatě v každé etapě mi to nechutnalo a dodnes mi to vlastně smrdí. Takže jsem vždy kouřil jaksi z „donucení“, to proto, že kouřili ostatní nebo jsem nevěděl co s rukama. Například na vojně, když stála rota a všichni kouřili, tak velitel přišel a řekl:“Ty nekouříš, tak pojď na rajóny.“
Na vysoké byly po dvouhodinovce dlouhé přestávky a všichni kouřili, a já tam stál jako tvrdé y. A navíc se vždy našel nějaký dobrák, který říkal:“Na vezmi si!“
Další etapa byla po vysoké, když jsem nastoupil do kanceláře, kde byli tři silní kuřáci a v kanceláři bylo modro. Nejlevnější cigarety s filtrem byly Marsky, když je při nějaké cenové reformě zdražili, tak jsem se zdravě nas**l a sekl jsem s tím. Pak jen tak cik cak, třeba na oslavách, kde se pilo.
Také jsem laškoval s dýmkou, pěkně jsem si ji zakouřil a bafal Amfóru z Tuzexu.
Jen si vypomínám na bonmot kamaráda, který vždycky říkal: „Já nekouřím, já si radši nechám …“

Co to kouříš?

Žába se ptá vlka: „Co to kouříš?“
Vlk: Trávu.
Žába: „A jak se to kouří?“
Vlk: „Hele žábo, to si musíš dát toho největšího práska přímo do plic a dlouho to udržet.“
Žába: A jak dlouho to mám v sobě podržet?
Vlk odpoví: Tak dlouho, jako bys plavala pod vodou, na druhou stranu řeky a zpátky.“
Žába si dá práska a skočí do vody. Nevydrží to a na druhém břehu se vynoří a vyfoukne. Tam na ni kouká hroch a hned se ptá:
„Žábo, co to tady provádíš??“
Žába: „Ale… učím se kouřit trávu.“
Hroch: Já chci taky.
Žába: „Tak to musíš plavat na druhý břeh, tam je vlk a on tě to naučí. Hroch plave, plave, vynoří se na druhým břehu. Tam na něj vejrá zhulenej vlk s vypoulenýma očima a křičí:
„TY VOLE ŽÁÁÁBO!!!! UŽ VYFOUKNI!!!!“