Mobilní telefony II

Vývoj pokračuje mílovými kroky

V Československu se první komerční mobilní síť objevila 12. září 1991.Eurotel tehdy spustil ještě analogovou službu NMT. První mobilní čísla tenkrát začínala předvolbou 601, dovolit si je mohlo ale jen pár vyvolených. Tarify i telefony byly totiž v porovnání s dneškem extrémně drahé.
***
Na počátku devadesátých let příliš mnoho zákazníků nepřibývalo kvůli vysokým cenám za mobilní služby (respektive za jedinou službu: telefonování). Tedy alespoň ve srovnání se současnou situací. V roce 1994, tedy tři roky po spuštění NMT sítě Eurotelu, bylo v České republice pouhých 27 500 zákazníků. SIM karty tehdy ještě neexistovaly, čísla byla přiřazena konkrétním mobilům nebo lépe řečeno radiotelefonům. Výraz mobil se ujal až později.

Koupě mobilu tehdy znamenala nemalou investici. První telefon v nabídce Eurotelu Nokia Talkman MD59 vyšel na neuvěřitelných 60 tisíc korun. Nebyl to přitom žádný „drobeček“, vážil 4,5 kilogramu.
***
***
Nemalé finance si vyžádal i samotný provoz telefonu. Tarif se 150 volnými minutami vyšel zákazníka na zhruba tři tisíce korun. Muselo se přitom platit nejen za odchozí, ale i příchozí telefonáty.
Tak nejprve jsem měl samozřejmě mobilní telefon s předčíslím 601, pravděpodobně to byla Nokia NMT-450 s vnější vyčnívající anténou.
***
***
Pak pokračovala etapa tlačítkových telefonů, ale už digitální sítě GSM.
Jako první jsem měl luxusní, špičkový Eriksson GH 337, který stál řádově 25 tisíc.
***
***
Pak jsem měl ještě jeden mobil Panasonic EB-GD70, také ještě s vyčnívající anténou, ale trochu menší a lehčí (nebyla už to „cihla“).
***
***
Potom přišly do módy véčka. Pořídil jsem si designerovou ikonu Motorolu RAZR V3i. To byl nejhezčí mobil, jaký jsem kdy měl.
***
***
Manželka měla Samsung M 300, malý roztomilý, akorát do dámské dlaně.
Moji rodiče měli snad nejoblíbenější, nejjednodušší a nejspolehlivější telefon, a to NOKIA 3210.
***
***
Když jim přece jen po několika letech dosluhoval (prasklý obal), tak jsem jim koupil tzv. mobil pro seniory MOTOROLA F3, ten se ale neujal.
***
***
Do školy jsem potřeboval něco malého, lehkého, jen abych byl ve spojení, nebo si mohl výjimečně, v nouzi zavolat. Volba padla na Sony Eriksson T100. Ten jsem si velmi oblíbil a do něj jsem obnovoval baterii několikrát.
***
***
Pak už je tady současný stav – éra „škrtacích“ telefonů, jak jim říkala Věra Špinarová, neboli dotykové, chytré telefony s operačním systémem Android.
První takový mobil jsem koupil na přání mamky. Byl to cenově dostupný Vodafone 985N.
***
***
Jenže vzhledem k jejímu věku už neměla šanci pochopit, jak to vlastně funguje. Tak jsem ho podědil já. Osvědčil se, tak jsme stejný pořídili i pro ženu. Ten novější ale vytržel jen dva roky záruky a pak se odebral do věčných lovišť. Tak došlo k posunu a můj se „odklonil“ směrek k něžnému pohlaví.
A teď to přijde. Neodolal jsem. Vloni koncem dubna byl uveden na trh nový Samsung S8+. Dlouho jsem neváhal, zjistil jsem si důležité parametry a šel do toho. Zatím jsem s ním spokojený.
***
***
Důvodem většinou časté výměny telefonů byla a je životnost a cena baterií. Baterie vydrží rok – dva a pak začíná rychle ztrácet na kapacitě a musíte mít telefon prakticky pořád připojený k síti.
Samostatnou kapitolou byly nabíječky. Z mi neznámých důvodů měly nabíječky různé konektory. Každý výrobce, a nejen to, každý telefon měl jiný připojovací konektor. Takže byly naprosto nekompatibilní a bylo prokticky vyloučeno půjčit si od někoho jiného jeho nabíječku.
Byla proklamována snaha o sjednocení na mini na typ, který měla Mororola RAZR V3i. Začalo se tomu tuším říkat mini USB. Jenže pokrok nezastavíš, takže následovaly mikro usb a nyní usb-C.

Mobilní telefony

Mobilní znamená přenosné.

Ještě na konci osumdesátých let minulého století, kdy jsme bydleli na vesnici, tak jediný telefon byla veřejná telefonní stanice – telefon (pevná linka), který byl na chodbě jedněch sousedů. V případě porodu nebo vysokých horeček dítěte jste museli natáhnout trencle a utíkat přes půlku vesnice a jejich brankou přes zahradu a bouchat a zvonit, v naději, že to uslyší.
Pak jsme se postupně dočkali drátů a pevné linky až do bytu v prvním patře, kde kdysi bydlel pan řídící jednotřídky (vesnice se přibližovala městu).

Později jsme ve městě získali telefon rychleji, ale padlo na to nejedno „skleněné razítko“. Když jsme nebyli doma, tak jestli někdo volal – tak se nedovolal. Faktem ale je, že zase byly telefony v práci, na dílnách ve školách, šlo si zavolat od sekretářky ředitele (pokud jste s ní měli nadstandartní vytahy). Za volání z těchto cizících telefonů se platilo.
Pak přišel další vynález „plechová huba“, neboli záznamník. Když jste přišli domů a blikala kontrolka, tak jste věděli, že máte zmeškané hovory. Volající mohl nakecat vzkaz (takovou hlasovou SMS-ku. S tímto přístrojem se užila legrace, protože lidé nahrávali různé vipné uvítací věty.
„Bez spojení není velení“!
Bylo naše okřídlené heslo, protože jsem byl na vojně u spojovací roty. Ta měla dvě čety, jednu spojovací a druhou radistickou. Radistům se říkalo „pípáci“ (podle morseovky) a spojařům „bigoši“, protože natahovali dráty za každého počasí, mnohdy i v bahně. Já jsem byl u radistů, což mělo minimálně tu výhodu, že výuka morseovky probíhala v teple učebny. Ale nebylo to nic lehkého, počítal se počet znaků, za minutu a podle toho pak byly řídy (III, II, I a M-mistr). Ještě se ta četa radiová dělila na telegrafii a fonii. Já jsem pak byl velitelem vozu, kterým jezdil náčelník pro spojení (nějaký major). Byl to „gazík“, posádku tvořil řidič – vedle něj seděl náčelník a vzadu u radiových stanic, já jako velitel posádky a ještě jeden bažant – prvoročák, nějaký Paľo Klučiarik. Byl to slovák. V nastoupeném šiku – při nástupu, se vyvolávaly jména a každý měl zařvat ZDE!. Ne tak Paľo, ten se dlouho hlásil: „Tuná, netreba ma hladať“. Řidič byl cikán jak poleno, ale slušný, pracovitý a poslušný.
Když jsme potřebovali spojení (když jsme si hráli na vojáky), tak se muselo vylézt na co nejvyšší kopec a tam ještě vztyčit vysoký stožár ze sklolaminátu a na něj anténu, protože radiové vlny kopírují terén a když narazily na kopec, tak bylo po spojení. Spojení fungovalo tak, že jste měli na uších sluchátka a v ruce mikrofon (v podstatě normální vysílačka, jen to byly velké bedny, které so nosily i na zádech). Radisté zapisovali do formulářů písmena, tak, jak je hlásila protistrana. Když probíhala kontrola, tak Paľo Klučiarik vzal mikrofon, zmáčkl knoflík, dvakrát do něj foukl a zahlásit: „Idě, idě, tuná vojak Klučiarik“.
Dlouho trvalo, než jsem pochopil, že mobilní telefony fungují úplně jinak. Když jsem měl někde slabý signál (jednu čárku), tak jsem hledal nejbližčí kopec (v Mladkově jsem měl vychytané místo na hřbitově). Jenže tzv. celulární systém (od celula je buňka) funguje tak, že buňky tvoří stožáry vysílačů a kolem nic se šíří signál v mezikruzích, a čím dál, tím je signál slabší. Pokud se signály dvou buněk neprotly a třeba se jen tak tak dotýkaly, tak to byly ty mrvé místa.
První systém mobilů byl tzv. analogový a předčíslí bylo 601. Na Javornicku byl celkově nízký signál, tak tam se podnikatelé honosili tím, že nosili takové kufříky s anténou, jako měly kdysi „embéčka“. Ty ostatní tehdejší mobily byly velké, těžké a dnes se jim posměšně říká „cihla“.
Jaké jsem měl později mobily, jakých značek a kolik jich bylo vám napíšu v pokračování.