PRÁZDNINY JAKO POJEM

Jestliže se chceme v něčem vyznat,

něčemu rozumět, něco pochopit musíme především studovat fakta. Jenže tady můžeme narazit na slova ve větách, kterým ne dosti jasně rozumíme, nebo je chápeme nepřesně. I když věta je napsaná „normálně“ česky, přesto nám její obsah, nebo smysl jaksi uniká.
Co znamená slovo prázdniny nějak podvědomě chápeme všichni.
Otevřená encyklopedie Wikipedia je definuje tak, že je to pojmenování pro období volna na základních, středních či vysokých školách. Pro české základní a střední školy jsou termíny prázdnin určovány směrnicí ministerstva školství se zhruba ročním předstihem.

Přesto se to dá chápat různě, každý si to může vysvětlovat po svém, trochu jinak.
Pro takového slévače v huti, kde se pracuje ve třísměnném nepřetržitém provozu to bude docela prázdným, nic neříkajícím pojmem. Na rozdíl od jeho dítek školou povinných, nebo jeho vnoučat. Ten uvažuje spíše v dimenzích dovolená. A to, buď týden, čtrnáct dnů, zcela výjimečně měsíc. Jsou firmy, kde si mohou dovolit přerušit výrobu na delší dobu, vyrábějí tzv. na sklad a ty pak vyhlašují celozávodní dovolenou. Ale zase je to jen ten jeden měsíc.
A prázdniny jsou přeci dva měsíce.
Takže slovo prázdniny je jednoznačně spojeno jaksi se školou.
Pracující maminky a otcové s tím mají problém. Nastává známe Nerudovské „kam s ním“, nebo s nimi, tedy s dětmi. Záchranou bývají babičky a dědečkové. A tady nastává komplikace, kterou s sebou přináší NOVÁ DOBA (New Deal) – další svěží vítr z Ameriky!
„Hlídacích“ babiček ubývá, protože díky posunu věku odchodu do důchodu, se se svými školou povinnými vnoučaty jaksi míjejí.
Dalším šikovným řešením byly dříve organizované třítýdenní pionýrské tábory. Tato tradice se pomalu vrací i když už pionýry nemáme a jsou to spíš tábory skautské, nebo turistické – putovní, či jinak tematicky zaměřené. Různé zájmové organizace také pořádají tzv. příměstské tábory, což je něco podobného jako jesle, mateřská škola nebo družina. Dítko tam ráno zavedete, jdete do práce a „po šichtě“ – odpoledne si ho vyzvednete.
Mnohdy se onen dvouměsíční časový úsek mylně přičítá i zaměstnancům ve školství, potažmo učitelům, pedagogům, profesorům a pod. Na vysokých školách se většinou končí s výukou také koncem června, ale zahajuje se až v říjnu, což by byly dokonce tři měsíce prázdnin.
Ale není tomu tak, jak říkal profesor Hrbolek ve slavné české komedii.
Zákoník práce jako nejvyšší zákon v pracovně právní oblasti je jen jeden a pojem prázdniny nezná. Všichni mají dovolenou na zotavenou a to i učitelé. To další „volno“ nad zákonnou dobu většinou čtyř týdnů je volnem tzv. studijním. Samozřejmě do značné míry je tomu u každého individua jinak, podle toho kolik času potřebuje, chce nebo musí věnovat přípravě na vyučování, potažmo na nový školní rok. Určitě jinak časově náročné to bude u někoho, kdo učí dvacet let jen předmět jazyk český a literatura (ten se asi nějak zvlášť „babrat“ s přípravami nebude) a zcela jinak tomu bude u začínajícího pedagoga, u někoho kdo „chytne“ zcela nový předmět, který nikdy neučil a zcela jiné to bude u učitelů odborných předmětů, kde technický pokrok, věda a veškeré nové dění v oboru postupuje mílovými kroky a kdy každý den by se našlo nespočet změn, které by bylo záhodno do osnov a příprav zahrnou, doplnit, změnit, učit jinak.
A obdobně- když už jsme u toho – je to i s týdenním úvazkem učitelů. Je to 21 hodin, což si někdo lehce přepočte, že je to vlastně jen 4 hodiny denně. Jenže, je tam právě to pověstné ALE! Na každou vyučovací hodinu podle rozvrhu připadá jedna hodina ostatní pedagogické činnosti, čili právě na onu pověstnou přípravu na vyučování a všechno, co s tím souvisí.
Existují úvahy, zřejmě z řad neinformovaných závistivců, že by měly být na školách „píchačky“ stejně jako v hutích a železárnách a že by měli kantoři povinnost si odpracovat (odsedět) pěkně těch svých 8 hodin, jako všichni ostatní.
Nemám nic proti tomu, stejně tam jsem tak jak tak.
Jen jednu nevýhodu to mít bude! MNOZÍ Z KANTORŮ – PEDAGOGŮ mají doma lepší pracovní podmínky než v kabinetě školy!!!
Takže nějaký závěr? Co tím chtěl básník říci?

Nezáviďme si.

Ani platy ani volno. Nepřipusťme aby někdo, komu to náramně vyhovuje, vrážel klíny mezi jednotlivé profese. Kdo je důležitější? Učitel, lékař, strojvůdce, letový dispečer, soudce, slévač, dlaždič, pošťák, havíř? (No posledně jmenovaní myslím ještě nestávkovali.)
Nerad slyším, když někdo říká, jak je ta manuální – dělnická práce dřina, jak musí „robit tyma rukama“. Protože kdo nepracoval nikdy duševně, ne rukama, ale jen hlavou, tak nepochopí, že i tato práce je únavná a vyčerpávající. Vždycky říkám, že zedníkovi vypadne ve dvě hodiny kelňa z ruky a má padla a má hlavu čistou, veškeré starosti může hodit za hlavu, nechat je v té karbovni s vápnem. Ale práce duševní a zejména s ní spojená odpovědnost zůstává stále v té jedné, jediné hlavě, kterou má dotyčný na krku a nikdo z něj ty starosti nesejme, nikdo za něj tu práci neudělá.
A jak je to v textu písně Balíček karet: „A, přátelé, ten příběh je pravdivý. Ten voják se totiž jmenoval T. Texas Taylor.“
Tak já si osobuji právo to posuzovat, protože jsem v životě dělal obojí. (neberte to, prosím, jako nadutost)

Je vzdělání důležité?

Připadá mi, že v dnešní době se jeho význam nějak vytrácí.

Začal s tím vlastně Bill Gates když o něm celý svět věděl, že nedodělal vysokou školu a kam až se vypracoval. Z toho lze odvodit, že mezi množstvím vydělaných peněz a úrovní vzdělání rovnitko neexistuje. Když se dnešní mladí lidé, kteří třeba neodmaturují pustí do oblasti IT, tak v tom můžou být velmi úspěšní, protože se to na školách stejně neučí.
Jednak dochází k jeho degradaci. Maturitu bude mít brzy každý a kdo bude chtít být někdo, tak si za čtrnáct dnů udělá Právnickou fakultu v Plzni. Nebo vstoupíte v osumnácti se základním vzděláním do správné politické strany a za pár let bude ze zahradnice PhDr.

Na druhou stranu, na co potřebuje řidič TIR znát, jak se vypočítají dvě rovnice o dvou neznámých, nebo rovnice kvadratické. Koneckonců on nepotřebuje ani vědět, kde má žížala ocas a kde hlavu, což se učí asi v páté třídě základní školy. Na druhou stranu může mít někdo před jménem i za jménem všechny ty záhadné zkratky a být rektorem vysoké školy, tak když bude předsedou opoziční strany, tak to na něm nebude znát.
Babičky z mé i manželčiny strany vyšly z obecné školy a na měšťanku je už rodiče nedali – nemohli, potřebovali je doma, aby pomáhaly v hospodářeství. Přesto jsem lepší člověčinu nepoznal, měly úžasný přehled a chápaly vše, s čím si jejich vnoučata neuměli poradit.
Celou dobu jsem říkal pekařským učnům, že během učení i v dalším životě pokud budou dělat pekařinu, tak si vystačí s trojčlenkou. Navíc se mi do některých nepodařilo ji „vtlačit“ za celé tři roky.
Potřebuje naše společnost víc řemeslníky nebo inženýry a vědce? Jistě, jsou situace, kdy se ten druhý bez toho prvního neobejde a také, kdy i pro toho prvního je symbióza s tím druhým, a čerpání z jeho znalostí, užitečná. Například můj otec nedokázal pověsit obraz, neřku-li vyměnit těsnění ve vodovodní paterii, když kapal kohoutek. Tyto drobné údržbářské práce dělala moje mamka, i když nedokončila měšťanku, protože byl protektorát. Ale byl absolventem reálného gymnázia, což tehdy bylo na úrovní leckteré dnešní vysoké školy. A byl v rodině vážený, protože měl na dveřích napsáno: Důchodkový adjunkt.
Dědeček z mamčiny strany byl havíř. Tehdy se říkalo: „Já jsem havíř, kdo je víc.“ Jeho hlavní umění bylo dokázat v leže ve sloji vysoké 30 cm udržet sbíječku, dýchat prach a nemít tam okna. Přitom si vydělal mnohem víc, než můj uřednický otec.
Nechci polemizovat o tom které dělnické povolání a které řemeslo víc a které méně se obejde bez fyziky, ekonomiky, již zmiňované matematiky, chemie nebo větného rozboru. Na středních odborných učilištích se po týdnu střídá teoretická výuka a praxe. V duchu hesla, že každá liška si chválí svůj ocas, se vedou dohady mezi mistry a kantory, co je důležitější. Já jsem vždycky říkal, že ruce neudělají nic, co není v hlavě. Ale toto spojení není jednosměrné. Měli jsme u nás na škole žáky až z dalekého Chile. Certifikáty (jakoby výuční listy) jsem jim podepisoval po 1/2 roce. Zvládli a uměli toho za tu krátkou dobu víc, než naše cukrářky a pekaři po třech letech.
Nevím, proč tolik mladých lidí utíká od oborů, kterými se vyučili. Je fakt, že v patnácti letech, když se jich rodič ptá: „Čím by ses chtěl učit, čím bys chtěl být?“, tak jen pokrčí rameny. Tak je rodiče dají tam, podle toho na co mají známky, nebo kde si myslí, že by měli uplatnění. Mně dal otec na automechanika, protože tam prý je to „všimné“ – do kapsy. A pak se znal s nějaký předsedou družstva SAD, které mělo autoservisy a učně.
A já po vojně utekl, kvůli tomu, že jsem měl pořád ruce černé od šmíru a nešlo to dolů ani kartáčkem, po odmočení ve vaně (a moje krásná dívka měla na plese nalakované nehty).
Za dobu, co jsem vychovával a vzdělával žáky (dřív to byli učni) na střední škole (dřív to bylo SOU), tak jednak, když jich do prvního ročníku nastoupilo 15 (obor pekař, řezník), tak k závěrečným zkouškám se jich dostalo tak 6. A pak, kolik jich to řemeslo dělalo? Z řezníků vím o dvou, z toho jeden je někde v Holansku a z pekařů o čtyřech, jeden v místní pekárně, druhý v Albertu a dva (manželé, kteří se seznámili na škole) na pekárně v jiném okrese. Obor prodavačka zanikl, protože do přijímacího řízení se přihlasila jedna dívka. Oboru kuchař-číšník byly dvě plné třídy, to znamená ročně 60. Ve městě jich v kavárnách a restauracích potkávám sem tam někoho.
Když jsem se jich ptal, co budou dělat po vyučení, tak mi řekli, že půjdou na nějaky čas na Úřad práce na podporu a pak prý se uvidí.

Komunikační dovednosti

Chcete se prosadit?

Nechcete, abyste měli pocit ponížení, protože si vás ostatní nevšímají? Snažte se prosadit! Dá se to naučit, natrénovat, nacvičit. Je jen potřeba mít:
  1. POZITIVNÍ POSTOJ
  2. SEBEVĚDOMÍ
  3. ZÁJEM ŘEŠIT SITUCI KLADNĚ
A umět:

  1. NASLOUCHAT DRUHÝM
  2. POŽÁDAT O LASKAVOST
Setkali jste se již s nepochopením, nebo jste vy někomu nerozuměli. Určitě ano. Zmást vás může rozpor mezi tím, co někdo říká a mezi tím, jak se tváří, jak se chová, jak gestikuluje. Jestli jste byli někdy v Bulharsku, tak vás mohlo zprvu zmást, že Bulhar říkal ano (ДА), ale kroutil u toho hlavou do stran, tak jak to děláme my, když říkáme NE! Tomu se říká mimoslovní – neverbální (nonverbální) komunikace. Patří sem mimika, postoj těla, zaujetí místa, poloha těla, oční kontakt, gestikulace, barva a síla hlasu, a komunikační vzdálenost. Jak „číst“ neverbální komunikaci:
Neverbální signál co to znamená
stříška rukou je projevem silného sebevědomí nebo vztahu nadřízenosti (osoba dává najevo, že ví vše, je arogantní). Ovšem nemusí to byt vždy jennegativní projev, osoba může byt jen sebevědomá,
mluvení do ruky
prst na spánku
držení brady
zkřížené ruce na prsou….(pokud neležíte v rakvi) a nohy zaklesnuté v kolenou mohou znamenat pouze ohroženi chladem (při čekaní v sychravém počasí na autobus), ale v obchodním jednaní jsou signálem toho, že partner zaujal vůči nabídce nepřátelský postoj.
dávání rukou do kapes
zkřížení rukou v týle (ruce za hlavou) a ležérní sed nadřazenost, postoj „já jsem tady šéf“, „já jsem nejlepší“
založené ruce, zkřížené nohy uzavřenost, nesouhlas, rozhodnost, nechuťkomunikovat – nemáte šanci takového člověka přesvědčit o svém stanovisku, prodat mu pojistku atp.
ruce v bok mají člověka opticky zvětšit, podobně jako když zvířata ježí srst; je to gesto expanze, soutěživosti, předvádění, sebejistoty
ruce za zády
Ruka nebo prsty na puse a kolem ní dotyčný lže, je neupřímný; když tato gesta pozorujete u svých posluchačů, nevěří vám
Odhalené zápěstí když vám někdo umožní pohled na vnitřní stranu zápěstí (tedy pro přesnost na místa, která volí sebevrazi k podřezání), je to projev sympatií; takový člověk se nebude bránit prohloubení kontaktu
Špička nohy mířící ve stoje na jinou osobu projev sympatií vůči tomu, na koho noha míří
Škrábání se nejistota, nerozhodnost, pocit, že je dotyčný pod tlakem
Pohrávání si s hodinkami, manžetou košile apod. snaha zamaskovat nervozitu – ruka před tělem tvoří bariéru
Nejsnadněji rozpoznatelné jsou symboly, které:
1. Obsahují pokyny: „Jděte tamhle“, „Sedněte si tam“, „Pojďte sem“.
2. Vydávají příkazy: „Buďte zticha“, „Zůstaňte v klidu“, „Pojďte za mnou“.
3. Vyjadřují fyzický stav: „Jsem ospalý“, „Je to blázen“.
4. Obsahují urážku: „Kašlu na tebe“, Jdi k čertu“. Toto se často vyjadřuje pomocí vztyčeného prostředníku pravé ruky. 5. Znamenají odpověď: „Ano“, „Ne“, „Beru to“.
6. Vyjadřují city: „Zlobím se“, „Jsem smutný“.
7. Nabízejí popis: „Velká ňadra“, „Štíhlá postava“.
8. Žádají laskavost: „Svezte mě“, „Peníze, prosím“.

Nastupující generace

Někdo přijde po nás

Nová, mladá, čerstvá krev. Která možná bude mít v nás předcích nějaký malý otisk.
Možná se to o mě ví, možná že ne, že jsem rád fotil.
Jaké malý kluk jsem měl fotoaparát, který se tuším jmenoval Pionýr.
Nic jednoduššího snad neexistovalo. Jen jednou jsme byli v ZOO a já jsem si nevzal foťák. Tak jsme někde koupili takový přístroj na jedno použití, taková papírová krabička, to se jen mačkala spošť a přetáčel film. Pak se to dalo celé vyvolat.

Pak jsem dostal za promoci ZENIT E.
To už se podle vestavěného expozimetru nastavovaly na objektivu hodnoty závěrky a časy. Otáčením objektivu se zaostřovalo. Nahoře byla kolejnička na blesk, ale ten jsem nikdy neměl. Takže v šeru, kdy se ručička expozimetru nepohnula, fotit nešlo. Do něj se pochopitelně vkládal kinofilm na 36 snímků. Přetáčel se ručně. Díky tomu, že už v té době byly vymyšleny kazety, tak se mohl vkládat bez „tmavé“ komory. Sloužil mi dlouho a dobře.
Později jsme si jako rodina koupili automat Olympus mju-1.
Po odsunutí krytu objektivu, se objevil ten veškerý zázrak techniky. Měl v sobě baterii, takže se také jen mačkala spoušť. Máme alba plná pěkných fotek z dovolených.
Potom nějak nazrál čas pořídit si „digitál“. Volba padla na SONY Cyber-shot DSC-H1 Digital Camera (5.1 MP, 12 x Optical).
Z dnešního pohledu jsou ty hodnoty také z doby ledové. Předností byl velký ZOOM a to, že se nemusely kupovat filmy. Nevýhodou je, že fotky nejsou v albumu, ale někde ve složkách počítače (fotoknihu jsem si nechal udělat jen jednu a stála nekřesťanské peníze).
A je tady éra chytrých telefonů (jak říkala Věra Špinarová, ty škrtací). Jedna má blogová fotoznámá prohlásila, že byla udivena jak kvalitní fotky dokážou dělat některé mobily. Přitom je to malé, lehké, placaté a vždy pohotově při ruce.
Naše vučka Adéla má zvláštní, specifické vidění krásna a dokáže to zachytit na mobil.
Tady vám ukážu pár jejích výcvaků.
***