TT – 31.12-6.1.2019

Láska bolí TT – 31.12-6.1.2019

První co mě napadne, když se řekne LÁSKA, je Jaroslav Marvan a parafráze na jeho: „Co je to štěstí? Můůška jenom zlatá.“ Já štěstí zaměňuji za láska. Když bychom se pokusili rozebrat to okřídlené heslo z filmu Škola, základ života, mnou upravené, tak jednak štěstí a láska mají k sobě velmi blízko. A muška je malá a poletuje, zvlášť ta vinná, zlaté mušky jsou světlušky, které nám v noci svítí na cestu, ale také nás mohou dovést do bažin.
A pak naivní verš 70-tých let:
Moje láska k tobě tluče,
jako střapec od papuče.

Jednak se to pěkně rýmuje a pak se autor pokusil vyjádřit, že láska dělá v srdci buch, buch a takový dívčí papuč se střapcem je velmi roztomilá věc.
Nebo jiný verš:
Láska je jak cigareta bílá,
dohoří a zapálí se jiná.
Tady bych velmi apeloval na teenagery, aby v duchu rad doc. Miroslava Plzáka dokázali odejít středem. Možná by vůbec v dnešní době nebylo špatné oprášit jeho útlé brožurky jako např. Taktika a strategie v lásce, K lásce připraven, …
Tvrdil také, že: „Milenecká láska se v ideálním případě transformuje v lásku manželskou. Ta se opírá o tři S: stesk, soucit, starost. Stesk po partnerovi v odloučení, soucit s jeho bolestí a starost, aby se mu něco nestalo. Pokud to cítíte, máte toho druhého člověka rád. Říkal bych tomu spíš manželské citové spříznění než manželská láska.“
Ono se to dobře radí někomu, kdo si prošel všemi fázemi a podobami lásky a vším, co k tomu patří. Jenže zkušenost je nepřenositelná. Tak snad jen jedna rada, taková ta základní, že pokud nejde o život, jde o ho**o.
Jenže ono mnohdy někomu mohou přijít na rozum chmury ze zhrzené, nenaplněné, mladické skorolásky a pak by se mohlo lehce stát, že by už o život šlo!
Zase nejeden dobrý příklad známe z české klasické filmové komerie Vesničko má středisková.
A říct, že láska nebolí? Bolí.
Tak nějak jinak, ne fyzicky, jako hlava, zub, záda. Ale bolí duše. Sice nevíme, kde ji máme a nikdo ji neviděl. Ale to už také jednou pro vždy vysvětlil Bohuš Stejskal v podání Bolka Polívky, v tom filmu s tím sprostým názvem.
Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že lidské tělo je velmi křehká nádoba, a že vás může bolet i část těla, kterou nemáte. Říká se tomu fantomová bolest. A je to bolest ukrutná.
Srdce, to je ten orgán, na který ukazujeme, nebo si na něj klepeme, pokud mluvíme o lásce. Chválabohu pokud nás bolí jen od lásky, protože on bolí i infarkt myokardu a to pak je nejlepší, aby vás vrtulník co nejrychleji dopravil do nejbližší fakultní nemocnice, protože jde opravdu o život.
Když se vrátím k tématu, tak existuje láska, která zároveň boli a zároveň je nádherná, je taková zvláštní dvojjediná, jako dvě strany jedné mince. Je to láska platonická. Má minimálně dvě podoby. Za prvé je to tak, že můžete někoho bezmezně milovat a on o tom neví. Potkáváte se denně v práci, nebo ho vídáte v tramvaji, v autobuse, metru a o něčem dalším si můžete nechat jenom zdát. A nebo o tom ta druhá osoba ví, můžete se jí dvořit, dávat dárky, nosit kytky, uvádět do rozpaků, ale to je asi tak všechno. Chybí tam naplnění lásky tou její druhou stránkou, a to je sblížení tělesné, fyzické, česky řečeno sex.
Říká se: „Láska kvete v každém věku.“ S oblibou to říká Honza Musil v pořadu Nebezpečné vztahy. Je to pravda. Ale ať si říká kdo chce, co chce, nejkrásnější jsou léta tak kolem sedumnáctého, osumnáctého ruku života, kdy hledáme, čekáme, doufáme, poznáváme svět a život se všemi jeho peripetiemi, nástrahami a krásnými, nádhernými chvilkami. Jak já bych se chtěl do těch let vrátit.

Těch vzpomínek by ale bylo …

Sbíral jsem v životě kdeco.

Počínaje poštovníma známkama, přes odznáčky na veškerá témata (nejraději jsem ale měl odznáčky fotbalových klubů, jmenovitě Benfica Lisabon), nálepky ze sirek, pivní tácky, pivní etikety, mince, bankovky a určitě jsem teď na něco zapoměl.
V dospělosti, už v hodně starším věku se to ustálilo na vzpomínky z cest do západní Evropy. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale výběr padl na nože, nožíky, dýky, vrhací nože, mačety a meče. A to i tak, že jsem mnohdy trnul, jestli mi projdou celní a devizovou kontrolou a jestli mi vezmou kufr s vyčnívajícím mečem do letadla.

Tím druhým sortimentem byly hole, hůlky, špacírky, valašky a jeden bejkovec. Jestli si vzpomínám, na místa, odkud jsou? Někdy ano, někdy ne. Takové ty extravagantní, tak u těch přesně vidím ten specializovaný obchůdek, jako v Cala ď Or, kde měli vše ze dřeva oliv. Nebo ze stánku na tržišti v Palma de Mallorca, takovou hůl, že mi ji závidí Mikuláš s andělem a čertem, ale já jim ji nepůjčím. Na jedněch trzích s ovocem a zeleninou, kde nabízeli místní zemědělci kde co, jsem koupil právě ten bejkovec.
Jednou jsem přišel o nádhernou špacírku, která měla hlavu z pravého stříbra, protože jsem na ni neměl tolik pesetas. Odešel jsem s hlavou sklopenou a i jsem se styděl, protože to byl tak luxusní obchod, že jsme se tam my čeští turisti v tričku a kraťasech cítili jako na pranýři.
Hodně dobrých hůlek se dá koupit v normálních bazarech, starožitnictvích, antikvariátech a obchodech se suvenýry v turistických centrech navštěvovaných hodně i cizinci, např. v Českém Krumlově, na Hluboké, a pod. Zajímavé jsou takové turistické hůlky, které jsou pokryté přibitými plechovými „odznáčky“, nebo jak to nazvat. V neposlední ředě i valašky se sekyrkou na konci.
Z Bulharska se dříve vozil takový typický malovaný porcelán, nebo ze dřeva vyřezaní oslíci. Z Jugoslávie dodatek do jelima Podravka a pokud započítáme i suvenýry, kterými jsme podarovali přibuzné, tak i Pliska, a Slanchev Bryag i Rakia.
Velké množství suvenýrů jsme měli z turistiky po česku a slovensku, většinou ozdobně-užitkových předmětů ze skla, dřeva, kamene, pískovce, mramoru a žuly. V paměti nám utkvěla osobní prohlídka zámku v Častolovicích, s výkladem hraběnky Franzisky Diany Sternbergové Phipps a nákupem skleněných výtvorů, které máme dodnes.
Na rozdíl od neuvěřitelného množství předmětů, kterých jsme se museli postupně zbavit při stěhování do stále menších a menších bytů. Některých je mi docel líto, ale nebylo zbytí. Jen tak namátkou, kdysi byly hitem ve zlatnictví prodávaných miniatur všeho, které se vystavovaly do k tomu speciálně vyrobených pidi poliček.
Pryč je i taková dvacítka roztodivných mlýnků na zrnkovou kávu a množství dárkového skla a památečního křišťálu.
Když se jen tak přes rameno otočím od počítače, tak je na co vzpomínat.
A vzpomínky nám nikdo nevezme.

Odstíny, stíny, tma, …

50 odstínů mne

Vím, že film s podobným názvem existuje a vím, že vzbudil velký rozruch, ale netuším proč?

Nevím, jestli tedy bylo téma týdne zvoleno takto záměrně, aby evokovalo scény z filmu, které se odehrávají v nás. Jestliže film byl o erotice, sexu a sexualitě, tak si nedovedu představit kolik z nás blogerů odhalí v tomto smyslu své nitro.

Mám-li psát o padesáti odstínech čehokoliv pochybuje, že jich tolik najdu, nebo znovuobjevím?


Pokud bych měl psát o erotičnu – potažmo o lásce, což jsou jen dvě strany jedné mince, tak chci říct, že v každém z nás je všeho kousek, ve větší nebo menší míře. Procento je stý díl celku a z toho pohledu je jedno procento nic. Ani netuším jestli ona 4% jsou objektivní, nebo jak k tomu kdo přišel. Prostým dotazem nebo sociologickým průzkumem to nejde, protože lidé neříkají pravdu. Krásně to vyjádřil Michal Viewegh ve filmu Účastníci zájezdu, jak vylovili z moře toho potápěče a pak se hlasovalo, kdo to nikdy nedělal.

Pokud má někdo potuchu, nebo podezření, že je úchyl, nebo přesněji, že je v určitém smyslu jiný – odlišný (porouchaný), tak s tím hned neběží k sexuologovi nebo do manželské poradny.

Ať zvedne ruku mladá dívka, nebo žena, která ještě nikdy v životě neviděla muže doměle se chlubícím reprodukčním orgánem v pohotovostní poloze, ať už v parku, v dopravním prostředku nebo u moře, či v bazénu (ve vířivce to není vidět). Dlužno dodat, že to zdaleka není jen výsada mužů.

Takže v každém z nás je určitým dílem celku exhibicionista, homosexuál, bisexuál, heterosexuál, individuum libující si ve fyzické bolesti (v souvislosti se vzrušením), praktikující nebo jen snící o swingers párty.