Které desatero?

DESATERO

Jaké desatoro?

To křesťanské Desatero Božích přikázání?
Chodil jsem v některé z prvních “malých” tříd do předmětu Náboženství. Odnesl jsem si z toho toliko, že do třídy vstoupil pán v černé kutně s bílým límečkem, div neměl na hlavě mitru. Pamatuji si ho, protože jsem pak byl u prvního přijímání a mám doma fotku s tou obrovskou, zdobenou svíčkou. (Pak, když jsem mnohem později velice machroval s kamerou a natáčel křest vnučky, tak když jsem couval a couval, tak jsem obrovskou svíčku porazil. Když spadla na studenou kamennou dlažbu kostela, tak se zlomila a držel ji pohromadě jen knot).
Také mi utkvělo v paměti, jak velebný pán kreslil na tabuli Boží oko a potopu světa. Déšť dělal tak nějak kouzelně, že křída dělala po tabuli drrr drrr, drrr a vytvářela čárkovanou čáru. To bylo vody!
Z těch přikázání si pamatuji jen nesesmilníš. Dnes už vím, co to je a nejsem si jist, jestli jsem to vždy dodržoval. Jako většina dětí jsme si hráli i “na doktory”, tak nevím?
Vím také, že v těch Božích zásadách je i neber jméno Boží nadarmo, nepokradeš, cti otce svého i matku svou, nezabiješ, …
Je nad jakoukoli pochybnost, že morální zásady, které by nám měly být vlastní by nám měli navždy a pevně vštípit naši rodiče.
V souvislosti s křesťanstvím mi také nemálo vadí, že jaksi není dovoleno, nebo není doporučováno sebeukájení. A ta jakási zásada, že souložíme jen za účelem, jen a tehdy, když “vyrábíme” děti.
Doba to byla zvláštní, taková schizofrenická a oportunistická. Na třídních fotkách je vidět kolik a kdo všechno měli na krku pionýrské šátky. Dnes jsou mnozí znich fóristé, havloidi, podnikatelé, kapitalisté a milionáři.
Bylo běžné, že v jedné rodině byla maminka věřící, babička chodila pravidelně na nedělní mši a otec měl ostře nabitou pistoli a chodil na schůze, kde probíhala dobrovolně, s přinucením kolektivizace vesnice.
S mým nejlepším kamarádem z dětství se kterým máme společnou fotku z prvního přijímání se stýkáme dodnes a vůbec nám nevadí, že ve věci víry jsme každý někde jinde. On pak šel ještě k biřmování a dostal za to hodinky. Takže já jsem žádné hodinky ještě dlouho neměl. On chodí do kostela pravideně každou neděli “na velkou”. Já vejdu do kostela vždy, když kolem nějakého jdu a je otevřený – což nebývá pravidlem. Smočím prst ve svěcené vodě, pokřižuji se a vhodím do pokladničky nemalý obolus.
K tomu, abych v něco, nebo někomu věřil nepotřebuji žádné “aparátčíky”.
A vůbec si nejsem jistý že nás víra v našeho jediného Boha zachrání před převrácení na jedinou správnou víru – islamismus!
0
0

Už je pozdě!

“CO KDYŽ UŽ JE POZDĚ”

Je už pozdě!

Je to varování pro všechny, klteří si myslí, že se jim to nemůže stát.
Varoval mě svého času prim. diebetologie MUDr. Olšovský z Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně, že pokud nebudu striktně dodržovat dietní režim a mít dobře kompenzovanou cukrovku, tak přijdou pozdní komplikace diabetu, jako slepota, diabetická neuropatie, amputace nohou, infarkt, impotence a mozková mrtvice. Měl pravdu. Kromě náhlé mozkové příhody (díky bohu) už mám všechno.
Dietní sestra Andrášková mi stanovila denní limit sacharidů na 175 g. (Tímto je všechny do Brna zdravím). Nyní ten limit striktně dodržuji, ale už je pozdě!!!
Používám nyní androidovou apku kalorické tabulky a pomocí nich se snažím dodržovat systém stravování a také jej trochu modelovat.
Jsou, ale věci, které se dozvíte až posléze a tehdy vám ani nedochází.
Absolvoval jsem edukace v Lázních Luhačovice, a několik rekondičních pobytů v rámci klubu diabetiků Brno. Došlo mi později, např. konstatování, že játra dokáží produkovat živočišný cukr, tzv. glykogen. A jako na potvoru, zrovna v noci, kdy spíte a nic nejíte. Proto, nebo právě proto tak vyskočí ranní glykemka.
S cukrovkou se dá žít plnohodnotný život. Na jednom rekondičním pobytu byla mladá maminka, která měla inzulínovou pumpu a běžně s námi plavala v bazénu. Tehdy to oddělení považovalo za velký úspěch, že se jim podařilo dovést ke zdravému porodu tak silnou diabetičku a chlubili se tím.
Kdyby tak člověk věděl, co ho čeká a znal svůj osud. Snad by se podle toho i choval – snad?
Jestli někdo má rád jídlo a rád debužíruje, tak se dřív nebo později k cukrovce II. typy (tzv. “stařecké”) prožere.
V současné době vidím, že nastala renezance bezuhlovodanové diety podle Dr. Atkinse. Říká se jí také bezsacharidová, nízkosacharidová, nebo ketonovka. Držel jsem ji asi před třiceti lety, zhubl jsem za půl roku asi 15 kg. Jenže!!!
Teď přijde velké varování všem, kteří si myslí, že tím vyřeší jejich žravost (ba naopak). Odkaz na můj dřívější článek najdete ZDE.
Bohužel skušenosti jsou mnohdy nepřenositelné.
0
0

Dítě – stáří – dítě

Dítě.

Co je to dítě? Toť otázka – položme se na otázku.
Akademická otázka, to je otázka na kterou řečník nečeká odpověď, odpoví si sám.
Když jsem kdysi studoval Pedagogickou fakultu, tak jsme se v nějakém předmětu Psychologie dítěte učili jednotlivé etapy věku lidského života. Už si to přesně nepamatuji. Ale bylo to nějak: novorozenec, kojenec, batole, předškolní věk, školní věk, prepuberta a puberta, adolescence, dospělec. Pak tam byla nějaká krize středního věku a stáří. Vzpoměl jsem si na písničku kterou zpíval Josef Kemr s tím, kdo nás osvobodil od sovětské armády, z té skupiny s divným názvem Pražský výběr, Michaelem Kocábem. Zpívali tam o stáří.
Hodně mě zaujala krize středního věku. S tímto pojmem jsem se dříve nesetkal. Je s tím spojený syndrom vyhoření. Slyšel jsem jeden citát: “Je lepší shořet, než vyhasnout.”
Já bych za tu poslední věkovou kategorii stáří ještě přidal znovu dětství. Je to tak, že se říká, že staří lidé jednak teda senilní, jednak jsou sentimentální a jednak vzpomínají na mladá léta.
Vzpomínám si, v této souvislosti, jak jsme jako teenageři si sedávali na klepáče, hráli na kytaru, pod balkonem jsme se smáli huronským smíchem vtipům, až o půlnoci na balkony vycházeli sousedé v nočních košilích a županech a hrozili nám, ať jsme potichu, že nemůžou spát.
Zajímavé je také údobí kolem toho 15. roku věku, kdy tito mladí lidé se vyznačují nekritickým myšlením, nebo naopak možná až příliš kritickým, černobílým viděním. Neví co to je pojem kompromis, neboli konsenzus a jsou strašně spravedliví. Z toho samozřejmě vyrostou protože je časem život propleskne.
Říkali jsme s oblibou, že: “S tebou ta puberta tříská, jako vrata od garáže.”
Docela mi připadá úsměvné a malicherné, když se někdo dohaduje o tom, kdy začíná život a ve které fázi počínajícího života je umělé přerušení těhotenství již zabitím nebo vraždou. V podstatě život jednoznačně začíná tím že se spermie spojí s vajíčkem. Tím ten proces začne a jestliže do něj nic uměle nebo přirozeně nezasáhne, tak dospěje ke zrození.
Slyšel jsem takovou poznámku, že když uváděla žena, že ji muž oplodnil a že to dítě je jeho, tak on si sundal ochranu a řekl, že v tom případě se jejich syn bude jmenovat David Copperfield.
Možnosti ochrany a zabránění početí je několik, od té již zmíněné pánské ochrany (neboli gumy, šprcky, Primerosky, a tak dále), po ženskou ochranu takzvaný pesar, jehož technický princip, provedení, je mi záhadou, až po chemickou ochranu, což jsou ty již známé tabletky. Žena pak jeden den tabletku vynechá a je v tom.
Samozřejmě, že jakékoliv tabletky jsou chemie a není to zdravá věc. Třeba já jsem vyloženě agentem farmaceutického průmyslu a ze mě musí mít radost, protože já třikrát denně polykám různé tabletky, tobolky, pastilky, různých barev, tvarů a velikostí po hrstech.
Také můžu říct, že jsem – nebo nejsem poloviční věřící křesťan. Je pravda, že jsem někde zapsán v těch božích knihách u pana faráře, protože jsem byl u křtu a mám dokonce fotky s kamarádem s těmi velkými svíčkami. Ale u biřmování už jsem nebyl, což můj kamarád ano a dostal za to hodinky. Uznávám desatero a ostatní morální zásady, ale je mi s podivem to takzvané, možná farizejství, že údajně tito lidé, kteří jsou věřící mohou praktikovat pohlavní styk, samozřejmě nechráněný jen tolikrát, a tehdy, pokud chtějí počít dítě. Proto mají možná v některých rodinách šest dětí. No, ale pak je teda trošku lituji, že si toho sexu neužijí častěji. Možná to nepovažují za zcela příjemnou věc.
Hodně nemám rád, že se povyšujeme nad ostatní tvorstvo živé říše, jakoby jsme byli něco víc. Je to jen otázka úhlu pohledu a rozlišovací úrovně. Dovedete si představit, že bychom byli takovým mraveništěm a někdo by do nás šťoural klackem, nebo nás rozkopal. To je totéř, jakoby do naši zeměkoule narazil asteroid obrovských rozměrů. Nebo, kdyby taková kudlanka nábožná byla dvakrát větší, než my? Nebo taková muréna, která má dvě čelisti, tu druhou úplně stejně, jako Vetřelec ze slavného filmu.
Takže, jsem moc rád, že jsem opět “jen” dítě.
0
0

V soukromí v klidu

Koupím soukromí
Svého času jsme se se spolužákem vždycky nasmáli, když jsme si vzpoměli na německou frázi “ruhige lage”. Bylo to z konverzace o ubytování na hotelu. V městě možná někdo nechce mít okna s výhledem do rušné ulice, zvlášť pokud stojí hotel na rohu křižovatky, kde kromě aut jezdí ještě tramvaje, autobusy a trolejbusy. Hosté pak požadují pokoj, kde je klid a není tam rušno z ulice. Raději pak ztráví okna do dvora.
Nás jednou ubytovali v zahraničí u moře na pokoji v přízemí, kde pod námi byl vchod do kuchyně s umaštěným asfaltem a smradlavými popelnicemi. Šli jsme to na recepci reklamovat a dostali jsme pokoj s výhledem na moře.
Klid ještě neznamená soukromí.
Koupit se dá téměř všechno, ale kdo by chtěl trávit klid na lůžku, i když si zaplatí nadstandartní pokoj, kde je sám. Najmě na LDN.
Včera jsem v šumperské nemocnici ležel asi dvě hodiny na chodbě, protože mi dělali dvakrát rentgen a dvakrát CT. Kdysi visely v nemocnicích tabulky s nápisem: Ticho léčí. Tak tam rozhodně ticho nebylo. Byl tam naopak neskutečný kravál z křiku některých pacientů, z drnčících vozíků, létání saniťáků a vyvolávání sestřiček. Možná bych tam měl raději soukromí. ale což o to, hlavně tam byl průvan. To už jsem rovnpu mohl ležet na chodníku, ale na parkovišti moc soukromí není. Uvažoval jsem o to, zda ten průvan neměl být prevence chřipkové epidemie.
Teď mě napadá, že klid máme stoprocentně v kadibudce. Ta plstová chemicky reagující – TOJ-TOJ se dá koupit, a nebo můžeme na dvorku vykopat díru a na ní postavit tu dřevěnou, kde se výměšky zasypávají nehašeným vápnem.
Napadá mě, že soukromí bychom měli o půlnoci na hřbitově, pokud by tam nebyl někdo, kdo by hledal číslo hrobu třeba 52 a já bych mu odpověděl: “To si nepamatuješ, odkud jsi vylezl?” Takže na závěr trochu černého humoru: “Odpočívej v pokoji.”
0
0

Hloupost vers. štěstí

“PROČ JSOU HLOUPÍ LIDÉ ŠŤASTNĚJŠÍ NEŽ TI VNÍMAVĚJŠÍ?”
Nemyslím si, že by vnímavější lidé byli méně šťastní, nebo dokonce nějak neštastní.
“Nevědomost hříchu nečiní.” Jenže hloupí lidé nejsou nevědomí, to by možná museli být zbaveni svépravnosti (byl by jim odebrán OP). A jestli je nějaký hlupák v životě šťastný, to asi ano. Jenže definice hlupáka je velmi nejasná a složitá. Zažil jsem ve velké akciové společnost s krajským dosahem na generálním ředitelství vystudovaného vysokoškoláka o kterém všichni věděli, že je totalně vyhrabaný. On to samozřejmě nevěděl, (nikdo mu to neřekl), nemyslel si to. Chodil po podniku vysmátý, jako želva.
Rád říkám, že každý problém má nějak řešení, nemá li něco řešení, není to problém a je potřeba to z hlavy vyhodit.
Vnímavý člověk si více všímá problémů a má snahu je řešit. Jenže všechnu tíhu světa na sebe vzít nelze. To pak může vést ke stresu, depresím, až nechci říct kam. A zase starat se jen sám o sebe, ev. o své nejbližší je tak trochu společensky sobecké.
Najít nějakou duševní rovnováhu mezi starostmi, štěstím, neštěstím a radostí je těžký úkol. V tomto smyslu jsou asi méně chytří lidé opravdu šťastnější.
0
0

“Poručíme větru, dešti.”

Lepší zítřky – “Poručíme větru dešti”.

Bylo propagandistické heslo minulého režimu před kapitalistickým převratem. Ono to bylo spíš zbožné přání, které se nám nesplní ani dnes. Příroda si zjevně dělá co chce. Bez ohledu na ekoterorismus současných liberálních politiků a je podporujících šílených aktivistů.
Není pochyb o tom, že té naší modré planetě ubližujeme. Stačí se jen podívat na malou výseč, na automobilismus. V některých rodinách jsou dvě auta a v každém z nich jezdí jen jeden člověk. Takže aut lavinovitě přibývá a stále není kde zaparkovat, přesto, že nějaké parkovací místo občas přibude. Takže byly by ty lepší zítřky, kdybychom se vrátili k povozům, kočárům, rykšám a kolům?
“Výroba” škodlivin a technický pokrok jsou dva antagonismy.
Lepší zítřky, jak pro koho. Pro restituenty zřejmě ano a budiž jim přáno. Rentiérky nehť si jezdí třeba několikrát za rok na “kanáry” do 5* hotelů.
Ale, je tam to příslovečné ALE!
Jak se můžou budovat lepší zítřky, když přibývá příkazů, zákazů, regulací, … Brzy nebudeme moci zabít více než jednoho vepříka za rok na jednu rodinu a bude se muset odevzdávat krupon.
Kdysi dávno (když ještě bylo Mrtvé moře jen nemocné) jsem vozil TATROU 603 papaláše, byl jsem “panský kočí”. Říkali jsme “Tatra nezná bratra”. Od pátku do soboty včetně, jsme byli na silnicích jen my osobní a nákladní profesionálové a všichni jsme se zdravili zvednutým ukazovákem. V pneumatikách jsme měli nastřelené ocelové hroty. Kloboučníci a čepičáři vyráželi jen v neděli na rodinné výlety a to my jsme zase byli pěkně doma v teple rodinného krbu. Už tehdy jsme říkali, že jsme jednou nohou na hřbitově a druhou v kriminále.
Dnes bych na silnici v autě nevylezl, ani za milion dolarů, pokud bych nemusel. Dnes nejde ani tak o přímé ohrožení života nebo o hrozbu trestu odnětí svobody, jako o psychické zdraví, najmě na D1!
Takže z tohoto pohledu a spoustě jiných podobných vidím světlé zítřky v nedohlednu – na konci tunelu je tma.
0
0

Mění se časy a tím pádem i stromečky

Pod stromečkem

S věkem se stromečky a dárky mění. Stromečky jsou stále menší a menší a dárků je méně a méně.
Vzpomínám si, že když jsme bydleli “na samotě u lesa”, v budově bývalé jednotřídky, ta jsme šli s taťkou a pilkou do lesa pro stromeček. Nějak se nám žádný nelíbil, až jsme narazili na vichřicí ulomený vršek obrovského smrku – takže pilku jsme nepotřebovali a polesný by nemohl nic namítat.
Problém byl, ho doma postavit, protože tak tlustý stojan neexistuje. Tak jsem vymyslel, že ho zabetonujeme do staré plechovky od Primalexu a zatížíme kameny. Zapoměl jsem podotknout, že v tom starém objektu byly snad čtyřmetrové stropy, takže se nám tam ten vzrostlý smrk vešel.
Byli jsme zvyklí zdobit stromek vším, co se na vánoční stromky dávalo. Baňky všech velikostí, tvarů a barev z nejrůznějších materiálů. Dále prskavky, elektrické žárovičky, řetězy, třásně a vatové kuličky, jako sněhové vločky.
Ještě, že byl ten strom tak vzrostlý, protože jinak by ho to množství dárků převyšovalo.
Vzpoměl jsem si, že, když jsem bydlel ještě jako dítě s rodiči, tak taťka šel jednou kupovat stromek na Štědrý den a donesl takové hrozné koště!
Když jsme se postupně stěhovali, tak jsme z nedostatku místa pověsili stromek pod strop a ještě vzhůru nohama.
Teď, když už jsme s manželkou doma sami dva, tak tentoroční stromek byl prťavý, ale zato živý v květináči s hlínou a kořenovým balem. Dárečky jsme si vyměnili jen s naší dcerou a zetákem. Vnoučata dostala peníze – spoří si na něco většího. A my s manželkou jsme si tam dali voucher na letní dovolenou.
Pryč jsou ty časy, kdy se dávaly tzv. měkké dárky – to co bylo potřeba a bylo to užitečné a praktické. Ponožky, rukavice, spodky (Jégrovo spodní prádlo), trencle, bombarďáky a spol.
0
0

Strašně letí

Jak jde čas

Především strašně rychle letí.
Ještě nedávno jsem se vrátil z LDN (celkem jsem byl v nemocnici 1/2 roku, od ledna letošního roku), a už jsou vánoce!
A to nehovořím o celkovém horizontu života. Samozřejmě, že bych se chtěl dožít např., až bude vnučka maturovat nebo promovat. Stejně tak, až se od obou vnoučat dočkám pravnoučat. To už mi bude hodně let. Celý život jsem se za něčím hnal, až jsem dopadl, jak jsem dopadl. Pamatuji si živě na celé dětství, dospívání, na svatbu, narození dcery, její svatbu až po křest již zmíněných vnoučat. Připadám si někdy jako Věc Makropulos. Přitom si nepamatuji, co jsem měl dnes k obědu.
Ve vztahu k nekonečnosti vesmíru je náš lidský život jako jepičí. Akorát po kopulaci nepožíráme samečka.
Když jsem byl v komatu, tak jsem, nevěděl, kolik známých lidí umřelo. Když mi to manželka vyprávěla, tak jsem tomu nechtěl věřit!
Holt všichni máme někde tu svoji svíčku a když dohoří, tak …
Do mezigalaktických procesů z hlediska času, jejich vzniku,trvání a zániku bych se vůbec nepouštěl (ponechám to prof. Grygarovi).

Jen tak, pod čarou nemůžu opomenout sociologiocké procesy, protože co se v tomto čase děje mi přivozuje žaludeční nevolnost a poškozuje mé duševní zdraví. Co si pamatuji – a pamatuji si toho hodně – tak takhle hnusnou opozici jsme ještě něměli. Takže nesleduji CT1 a ostatní štvavá media a nečtu zprávy, kde je v nadpisu zmínka a Milionu debilovin, nebo kde napadají našeho presidenta a premiéra.
0
0

Jak být/nebýt šťastný?

Okřídlený slavný výrok “Co je to štěstí? Muška jenom zlatá”, ze slavného filmu Škola základ života. Kdybychom měli udělat rozbor, tak to, že je ta muška zlatá je celkem, pochopitelné. Zlato bylo od počátku jeho nálezů považováno, za zdroj štěstí, protože bylo vzácnou a cennou směnnou hodnotou. A že je to jen muška, ono toho štěstí není nikdy přehršel.
Vyčetl jsem u tetičky wikipedie:
“Zlatá horečka na Klondiku byla migrace více než 100 000 lidí do pusté oblasti Klondike u dnešního města Dawson City v kanadském teritoriu Yukon v letech 1896 a 1899. Zlato zde bylo objeveno 16. srpna 1896 a poté co zprávy o objevu v následujícím roce dorazily do měst Seattle a San Francisco , vyvolaly masový přesun lidí toužících zbohatnout. Některým se to skutečně podařilo, ale naprostá většina zůstala chudá. Zlatá horečka skončila v roce 1899, poté co bylo zlato objeveno u aljaškého města Nome. Objev zlata tam způsobil exodus prospektorů z Klondiku. Zlatá horečka na Klondiku byla jednou z největších masových migrací za nalezišti zlata v dějinách.”
Dívám se právě na film Zlatá horečka na Klondiku, protože mě zajímá, jak bylo těžké přejít průsmyk Chilkoot.
Takže, jak je vidět, tak štěstí je vrtkavé.
Také se říká, že jednou jsi dole a jednou nahoře a když stoupáš nahoru, tak by jsi měl všechny, které míjíš slušně zdravit, protože, až budeš padat dolů, tak se ti to v dobrém vrátí.
Myslím si, že recept na to, jak být trvale šťastný neexistuje.
Osudu se nesmíme moc cukat, jinak s námi zamete. Jak naši předkové dobře vypozorovali, tak do třetice všeho dobrého a zlého. Vždycky mě šimrá za krkem, když se dlouho daří, protože čekám, kdy přijde ta ťafka a nastane rovnováha ve vesmíru. Každý systém má totiž schopnost udržovat se v rovnovážném stavu.
0
0

???Kdy jsem naposledy brečel???

Minulé TT bylo o tom, “kdy jsem naposledy brečel”. Nějak jsem to nestihl, tak píšu příspěvek aspoň teď. Čeština je bohatá, takže to může také být o tom, kdy jsem naposledy plakal, kňoural, řval, vzlykal, lkál, atd…
Kdy bylo cokoliv z toho naposledy si už nepamatuji, ale jinak to mám stejně jako Honza Musil. Brečím u většiny pohádek, když dobro zvítězí nad zlem. Poslední dobou ale takových pohádek nějak ubylo. Pak mě také dojímají dobré romantické filmy, namátkou třeba Vzkaz v lahvi a z českých třeba Probudím se včera, nebo Rebelové.
Nejvíce v životě jsem usedavě vzlykal, když mi umřel kamarád. Vrátili jsme se z vojny. Ve věku 21 let dostal rakovinu a do roka umřel. Ukazoval mi na čundru varle veliké jako pomeranč. Řekl jsem mu, že musí valit k lékaři. V MCHZ v Mariánských Horách měli závodní lékařku. Ta mu řekla, ať si stáhne trenky a ze tří metrů prohlásila, že to má kýlu, a ať jde do nemocnice. V nemocnici mu řekli, že nemají momentálně kapacitu a objednali ho až za dva měsíce. Pak ho uspali a operovali kýlu. Až pak zjistili, že to není kýla, ale nádor. Ihned ho znovu uspali a odebrali mu varle. Po čase měl metastázy v plících, mozku, a tak se jen ptal, kdy už bude pět hodin. To mu jezdila sanitka píchat morfín.
Pak jsem povzlykával, když jsem škemral krásnou dívku, aby si mě vzala. Po svatbě jsme potřebovali ledničku, tak jsem musel prodat svou milenlu, červenou JAWU 250. To mi táké ukápla slza.
Nemůžu říct, že bych během dvouleté základní presentační služby, řval vzteky. Spoluvoják z Blavy, to měl vyřešené. Musel jsem mu na vycházce koupit lékařský toluen a Acilkofin, a ještě něco. Smíchal to, namočil kapesník a čichal. Měl sice červený nos, tvrdil, že má rýmu, ale dupal pořadový pochod, a měl všechno u p**ele. Kolik nastřílel ostrýma na terč si už nepamatuju.
Člověku se spustí slzy, když se dozví, že mu umřel někdo blízký, nebo koho měl rád.
0
0