Od ucha k uchu

Říká se jednomu druhu úsměvu.

Včera dávali jeden z dílů slavých a úspěšných „básníků“.
V závěrečné scéně tam doktor Šǎfránek, hlavní postava filmu nalepil nos na sklo porodnice a roztáhl ten jeho typický úsměv, na který sbalil všechny kočky svého života, tak jak ho známe u herce Pavla Kříže. To je úsměv od ucha k uchu.
Můžeme se však jen pousmát. Jen je ale slabé slovo, protože i pouhé téměř neznatelné pousmání může mít kouzelnou, až čarovnou moc. Třeba i při letmém potkání na ulici, v kavárně, ve škole, mezi pracovním kolektivem a může to být počínající flirt.
Existuje i letmý úsměv, který může trvat jen pikosekundu a přesto má svůj účinek.

Úsměv vůbec, neřku-li smích má v našem životě důleřitou nezastupitelnou roli. Roznáší totiž dobrou náladu, radost a pohodu.
V této souvislosti mě vždycky napadá, čemi se smějí ti novorozenci, nerozumím tomu ani u kojenců a batolat. Co jen se jim v těch hlavičkách honí, na co myslí a co jim připadá směšné. Nebo se nám jen vysmívají, že oni mají před sebou ještě celý řivot a my už nejsme mladí a mnohdy ani krásní nebo zdraví.
Uvažuji také nad tím, jak je tomu ve zvířecí říši. To, že neslyšíme jejich hlas, to ještě neznamená, že se neusmívají. Zejména u savců, kteří to mají naprosto stejně při vzniku nového života, tak proč by to nemohli mít stejně v mozku, i když se zřejmě liší počtem „závitů“ a množstvím bitů. Vyjma té reklamy, kde se koně řehtají tomu řidiči, který neumí couvat s přívěsem. Nakones se říká:“Řehtáš se jako kůň.“
A jak je tomu u politiků? Předseda vlády se vesměs usmívá, prezident se většinou směje sám sobě – svým bonmotům a Kalousek – evergreen české politiky se jen ušklibuje.