MÉ Vánoce

Jak se na svět dívají děti obecně, to je filosofická otázka.

Já můžu jen zavzpomínat, jak jsem vnímal Vánoce já, když jsem byl dítě.
Vzhledem k tomu, že je to již „mnoga let tomu nazad“, tak mi v paměti utkvělo samozřejmě jen to hezké. A i kdyby ne, tak jsem vyrůstal v úplné, harmonické rodině, v domě, kde jsem se narodil a kde bydleli i babička s dědečkem. Na té samé ulici byly ještě dva domy, jeden zleva a druhý zprava, takže jsem tam měl kolem sebe ještě dva kamarády, spolužáky. Co víc si přát, že?
Mělo to vliv i na to, jak jsem prožíval svátky vánoční.

Rodiče to rozhodně dělali tak, aby bylo zachováno tajmství Ježíška. To znamená, že byly děti utvrzovány v tom, že dárky nosí Ježíšek, a proto je potřeba mu napsat dopis s udáním toho, co bychom si přáli a dát ho včas, ve správný okamžik za okno. Samozřejmě, že druhý den ráno tam dopis nebyl, Ježíšek ho odnesl. Rodiče museli mít nějakou strategii, jak navést dítě, aby napsali jen reálné, splnitelné věci, protože jinak, kdo by se měl dívat na ty smutné oči a na zklamání, pokud by pod stromečkem nebyl ten správný balíček. Jak to udělat, aby dítě dárky nenašlo dřív, až na Štědrý den ráno, to pro rodiče nebyl tak velký problém. V případě potřeby se větší dárek dal k sousedům.
Pokud se týká vánočního stromečku, tak ten rodiče zdobili v noci před Štědrým dnem, tak, aby když jsem se ráno probudil, aby tam najednou stál, protože ho přinel Ježíšek.
Než se začaly rozdávat dárky, tak se zapálily svíčky a prskavky a pak jsme si společně zazpívali: „Narodil se Kristus pán, radujme se, …“. To byla ta pravá atmosféra Vánoc, to napětí, netrpělivost a očekávání.
Předcházela štědrovečerní večeře. Na stůl dala maminka sváteční ubrus s vánočními motivy, který se vytáhl z prádelníku jen jednou za rok. Otec se oholil a všichni jsme se oblékli do svátečního, což u pánského osazenstva znamenalo bílá košile a kravata. Smažily se řízky z kapra, což byla tak typická vůně, že ji spolu s vůní jehličí a hořících svíček cítím dodnes. Bramborový salát se dělal den předem, aby se „uležel“.
Aby jsme se doma nemotali a neznervózňovali, rodiče otázkami: „Kdy už přijde ten Ježíšek?“, tak nás vyhnali s lyžema a sáňkama na nejbližší kopec, kde nás bylo dětí víc. Tehdy bylo samozřejmostí, že byl sníh, a to tak, že ho bylo dost. Vrátili jsme se se sněhem za nohavicema, za krkem a na čepici, s červenými tvářemi.
Po večeři jsme měli jít do vedlejšího pokoje, k oknu a vyhlížet Ježíška. Když zazvonil zvoneček, tak jsme jen vydechli: „Ježíšek je tady“ (dlužno dodat, že jsme ho nikdy nezahlédli, ale to nám vůbec nevadilo). V obýváku bylo zhasnuto a hořely jen svíčky na stromečku a prskaly prskavky a pod stromečkem byly barevné, různě velké balíčky – dárky!
K těm našim vysněným dárkům samozřejme přibyl ten „doplňkový sortiment“, ponožky, bačkory, rukavice, čepice a pro tatínka trenýrky a pro maminku zástěra.
Já jsem dostal za dětství tři velké dárky. Velkou dřevěnou TATRU 111, na jejíž korbu jsme si mohli sednout dvě děti, velkého semišového houpacího koně a jízdní kolo.
Pak se běželo ještě o patro níž, protože přece u babičky byl také Ježíšek.
Ani nevím kdy, ale pak to někdo „podělal“, asi nějaký spolužák, nebo starší dítě z „party“ a bylo po Ježíškovi.
My jsme pak ale tradici drželi a dokud dcera věřila, tak jsme ji „balamutili“ a Ježíšek existoval. Jednou jsem našel na půdě nějaký dlouhý provaz, nebo spíše lano a vyhodil jsem ho z bytu od sousedů. Dosahovalo z druhého patra skoro až na zem. Vyvedl jsem dceru na dvůr, byla už tma a ukazoval jsem jí, že se asi už Ježíšek vyšplhal. Mezitím už manželka dala dárečky pod stromeček. Dodnes vidím před očima ten její údiv a úžas a ještě hodně dlouho tomu věřila.

Vánoce na VÚ

Nejen Vánoce, ale i Silvestr a Nový rok.

Dva roky z domova 300 km daleko.
Když jsme psali domů dopisy, tak jsme uváděli zpáteční adresu: vojín Jméno Příjmení, VÚčíslo (například 3310) a město.
Během vojny měl každý nárok jednou za rok na dovolenou v délce 10 dní. A na výběr byly buď Vánoční svátky, nebo Silvestr (dovolenou šlo čerpat i v létě, nebo o prázdninách). Pokud si vzpomínám, tak jsem byl jednou tak a podruhé tak. Počítat jsem musel také s tím, že dva dny padly na cestu tam a zpět.

A samozřejmě ve stejnokroji, což důstojnosti oslav mezi kamarády moc nepřidalo. Vysléknout si mundůr a chodit v civilu si dovolili jen velcí ranaři. Jestliže vás přistihla „lítačka“, neboli vojenská policie, tak z toho koukaly i tři dny naostro (za mřížemi ve vězení).
Složitější jsem to měl ještě navíc proto, že jsem ten krátký čas chtěl rozdělit mezi rodiče, kteří se během mé základní prezenční služby přestěhovali a mezi kamarády(-ky), kteří byli v mém rodném městě vzdáleném 50 km.
Vzpomínám si jen na „silvestra“, který se slavil v partě s hudbou a chlastem (jinak se tomu říct nedá, protože byla plná vana lahví různých barev, velikostí, sladkých, hořkých, silných, slabších). Od té doby, mimochodem, nemůžu ani cíti borovičku, protože se mi natahuje.
Štědrý den na VÚ byl jak se patří, s bramborovým salátem a smaženým kaprem.
A co Silvestr na vojně a alkohol? No, jak to říct, rozhodně se neabstinovalo. Na vojnu bylo dovoleno posílat balíky, většinou od rodiny. Tehdy byla zásada, co nejvíce to mužstvo promíchat, takže v Jižních Čechách sloužili kluci z Kežmaroku, pražáci v Ostravě a brňáci v Chebu. A právě to Východní Slovensko a Jižní Morava byly zdrojem, že se v těch balících kromě štanglí salámu našlo i nějaké to sklo. Ne, že by se na bráně balíky nekontrolovaly, ale pokud tam zrovna nebyl dozorčí útvaru, tak se to dalo propašovat. A co pivo? Ve velkém, čepované, ve várnicích (rozvážely se totiž „vejtřaskou“ obědy strážím muničních skladů a při návratu je nikdo nekontroloval).
Během vánoc byl na útvarech celkem klid a i kontroly nebyly tak intenzivní. A navíc na chodbě u dozorčího stolku sloužili dva záklaďáci a při příchodu šarže podávali hlášení tak nahlas, že to bylo slyšet i na světnicích a klubovně.
Vojna není kojná a ty dva roky nebyl žádný med, ale protože na to špatné se zapomíná, tak proto chlapi tak rádi na vojnu vzpomínají.
Pozn.: Můj osobní názor je, že by dnešní hoši potřebovali vojnu, jak pes drbání. Ale i některé dívky. Bylo by méně mamánků, singlů, rozvodů a více kazně, pořádku, úcty a respektu.
***
***
Je s námi všude, ať jsme kdekoli (pokud chceme).