Co všechno člověk nevidí II
Byli jsme v destinaci, kde denní (ale i noční) teploty dovolují snídat, obědvat a večeřet v prostoru mimo hlavní zděnou jídelnu v takovém otevřeném přístavku. V těch vedrech byl stín a průvan velmi žádaný a příjemný. Při bufetovém způsobu stravování byly stoly prostřeny, nachystané příbory, skleničky, hrníčky a ubrousky. Taliře a misky si každý nosil sám. Obsluha jen sklízela ze stolů. U každé židle bylo na stole takové plastové dírkované prostírání. Servírky a číšníci při úklidu ty “podtácky” třepali na zem a stoly utřeli.
Když měla žena ráno v 6:00 budíček, aby šla obsadit lehátka u bazénu, tak mi po návratu vždy sdělovala, jak venku je neskutečný ptačí “řev”. Musely tam být těch ptáčků snad tisíce. Štěbetali jeden přes druhého tak, že jsme říkali, že mají snad ranní poradu a rozdávání úkolů.
Tipoval jsem, že jsou to vrabci a měl jsem pravdu. Poskakovali totiž všude kolem. Byli totiž dobře živeni mimo jiné právě těmi drobky z jídelny.
A tak jsme shlédli dosud nevídané. Jeden ochočený vrabec se nechal servírkou hladit. Byla to asi užitečná symbióza. Vrabec dostal drobky a servírka nemusela zametat. Vrabčáci totiž běžně poskakovali mezi stoly a mezi námi stolujícími.
