Pan prezident si u mně šplhnul – a není to apríl
Že tentokrát využil svého práva
a promptně, rychle, účelně a správně udělil milost člověku, který byl ostudně odsouzen za to, že v souladu se svým právem bránil svůj majetek.
Se zbraní v ruce. Možná byla ta obrana nepřiměřená, ale proboha, jak mu prokázali úmysl? Že ho odsoudili za vraždu? Copak on chtěl někoho zabít? Vždyť střílel na auto a ne na lidi.
Na co pak mají ti co legálně drží zbraně zbrojní průkazy. Je tam jasně uvedeno, že skupina E slouží k ochraně života, zdraví nebo majetku!!!
Nad mnohými rozhodnutími našich slavných soudů kroutí hlavami mnozí odborníci, znalci i laici.
Všechny zákony, opatření a nařízení jsou dělány kvůli lumpům, darebákům a nepoctivcům, ale nejvíc na ně doplatí slušní a poctiví lidé.
Jak je možné, že jedna instance soudu rozhodne o vině, druhá o nevině třetí o vině, čtvrtá opět o nevině,…, atd.??? Přece právo je jen jedno, zákony jsou jen jedny, důkazy nebo nedůkazy jsou stejné. Je to v lidech, ve složení soudců, známostech, vlivech, různých tlacích, kvalitě “prokurátorů” a advokátů?
A “neznalost zákona neomlouvá”? Jistě, konkrétní znění zákona nemusíme umět nazpaměť tam, kde je všem jasné co se nemá nebo nesmí. Že se nemá zabíjet, vraždit, loupit, krást, …, atd.
Jinak celá ta sankční mašinérie těží z toho, že se my obyčejní lidé v té neuvěřitelné změti zákonů norientujeme, nemůžeme je všechny znát a umět a nevyznáme se v tom všem a nemáme na to koneckonců ani čas a prostor.
Stát už neslouží nám, jeho občanům, ale jsme jeho rukojmím, loutkami, jsme nevolníci. Kdeže svobodní lidé! O tom si můžeme nechat jenom zdát! (Svobodní jsou snad jen bezdomovci, kteří nemají občanku, nemají rodný list a rodné číslo, žádné DIČ a IČO, žádný majetek, žádný mobil, žádné peníze…)
Mně stačí znát jen jeden zákon.
A to, že neexistuje žádný zákon, který by mně donutil podepsat něco, co podepsat nechci.
Ruku vám nikdo nevede. Leda, že by vám ji utrh a dal někam místo podpisu otisk palce.
pozn.:
Na vojně byl také jen jeden zákon. Jmenoval se Zákon jedna dva. Měl dva paragrafy. Článek jedna říkal, že velitel má vždycky pravdu. A článek dvě říkal, že nemá-li velitel pravdu, platí článek jedna.
