Macaráti jeskynní

Nebyli jsme v balkánských krasových jeskyních, takže jsme tohoto endemického tvora nemohli vidět.

Byli jsme v naší jeskyni mezi obcemi Písečná a Supíkovice v kopci Špičák.

Takže název je Jeskyně Na Špičáku.

(V této souvislosti mně napadá souvislost s českým jazykem. Zřejmě vždy, když si někdo není jist, které písmeno má být velké a které malé, tak napíše pro jistotu všechno velkým – tiskacím, hůlkovým.)

A já to risknu a mám to možná právě špatně…

Současné počasí zřejmě nahrává návštěvám zámků, výstav, muzeí a jeskyní. Protože parkoviště byť nevelké, bylo zcela zaplněno, takže jsem musel lehce “zabruslit” na trávník.

Napřed jsme se vydali pro vstupenky. Jelikož jsem si před vstupem do správní budovy přečetl na dveřích, že děti do 6 let zdarma, tak jsem po paní pokladní požadoval jednou vstupenku dospělou a jednu poloviční. Ještě že Lukášek (byl tím třetím vzadu) stál také vedle, tak mírně nerudná paní na nás vyhrkla: “A co ten malý ten s vámi nejde?” Když jsem odvětil, že ano, tak mě sprdla, že to přece musím hlásit! Zdržel jsem se dalších komentářů, neměl jsem v úmyslu a ani chuť a ani náladu se čilit a hádat se. Pochopil jsem to později, protože vstupenka byla jen jedna (výstup z PC na tiskárnu), kde byly tři osoby, z toho právě ta jedna persóna za nulu Kč. Takže zřejmě k vůli evidenci počtu návštěvníků a pro případ reklamace, kdyby slečna průvodkyně někoho v jeskyni zapomněla. (Fakt je, že jedna drobná paní se loudala daleko za mnou a mou holí, a o její přítomnosti dával tušit jen častý záblesk blesku.

Pak jsme koupili kozorohovi kámen, který odpovídal tomuto znamení. Tady se paní prodavačka snažila a vyhledala to fundovaně na nějakém informačním astrologickém letáku. Vodnářka totiž už dostala keramickou píšťalku v Muzeu Johanna Schrotha.

V době, kdy jsme se zdrželi nákupy, tak nám početná skupina “zdrhla” někam do útrob kopce. Tak jsme museli počkat na další kolo. Netrvalo to dlouho a byli jsme vyzváni: “Tak pojďte!” Na půl dvanáctou nás zbylo jen asi osm. Dostalo se nám upozornění, abychom se přidržovali zábradlí, že schody jsou mokré a tudíž kluzké. Mně to nemusela říkat dvakrát, držel bych se, i kdyby bylo schody suché jako troud.

Dostávalo se nám postupně fundovaného a zasvěceného výkladu (jestli vyčerpávajícího, to nedokážu posoudit). V určité fázi prohlídky došlo na zvláštní rituál, ale zřejmě průvodci značně oblíbený, a to že zcela zhaslo světlo a kolem nás se rozhostila naprostá, krystalická tma, kterou na “povrchu” nemáme šanci zažít. Mají k tomu, zejména pro děti, vymyšlenu báchorku, že zůstaneme ve tmě jeskyně zakleti tak dlouho, než někdo zazpívá. Nikdo se k tomu neměl. Nebýt Adélky, která se jako jediná časem osmělila, tak jsme tam byli ještě dodnes.

A ještě jednoho varování se nám dostalo. A sice, abychom dávali pozor na hlavy, že mnohde je podhled velmi nízký, a že se často ozývá jeskyní tupé dunění.

Samozřejmě, že jsem se jednou jebnul.

Obdivoval jsem, kolik úsilí museli vyvinout jeskyňáři, aby vybudovali tak nádherné betonové cestičky, zábradlí a rošty v nerezu. Také museli snížit úroveň podlahy o 1,5 metru, abychom se nemuseli plazit. Mnohdy možná bez nároku na finanční odměnu, jen tak z čirého nadšení, za což jim patří velký dík. A to, značná část jeskyně je přístupná bezbariérově.

Foťák jsem zapomněl doma, tak si vypůjčí jednu nebo dvě ilustrační fotky z internetových stránek, kterých najdete na netu nespočet, a kde si můžete přečíst i valnou většinu toho, co jsme si my vyslechli.