Ich

Kdyby byly ryby

Co kdyby.

Z dětství si pamatuji pořekadlo, které jsem z nějakého důvodu slýchával často: “Kdyby byly v ř**i ryby, nebylo by třeba rybníka, sáhli bychom do pr**le a vytáhli kapříka.”
Jsou to vůbec hodně frekventovaná slova – kdyby a možná. A co vůbec nechápu, co znamená velmi často používané slovní spojení – asi určitě. Tak buď neurčité asi, nebo určitě?
Toho- co kdyby je kolem nás, v našem životě a v našich myslích také dost. Ať už z globálního hlediska, co kdyby do naší Země narazil obří asteroid, co kdyby vypukla třetí světová válka, nebo takové ty přízemní, co by se stalo, kdybych si dal tu tabulku čokolády, nebo ovar s jitrnicí a tlačenkou. V krajním případě mohou mít obě varianty fatální účinky a dopad.
Jaká je proti tomu obrana? Dělat, že žádné kdyby neexistuje.
Kdybych to byl věděl, tak bych tam byl nechodil – notoricky známá hláška z filmu Knoflíková válka. Jenže na kdyby se nehraje. Když se ohlédneme, tak takových kdyby bychom našli spoustu. Ale co se stalo už se nedá odestát. Dokonce fatalisti by řekli co se má stát se stane. Souvisí to více méně s osudem? Každé takové co kdyby je vlastně jakousi výhybkou a nasměruje nás úplně jinam a třeba potkáme celoživotního partnera, nebo se s ním mineme.
Zvlášť zásadně a často si to říkáme v případě onemocnění. Měli jsme se stravovat zdravě, sportovat, nebo obecně se více hýbat, co kdybychom nebydleli v Ostravě, Karviné nebo v Mostě. Tak bychom tu rakovinu nedostali.
To kdyby je tak silně neurčité, že bychom si ho neměli vůbec připouštět. Dá se ale nad některými věcmi mávnout rukou? Někdo řekne, že tady cesta je. Utéct před problémy a schovat se za alkohol nebo použít berličku – drogy.
Aby jste mě nenapadali, že někoho navádím na scestí, tak jsou případy, kdy morfium pomáhá -v uvozovkách- a ulehčuje utrpení před úplným koncem.
Měl jsem kamaráda, kterému bylo dvaadvacet let a zemřel na rakovinu varlete. Ten se každý den zoufale díval na hodiny, kdy už bude pět hodin večer, a kdy sanitka přiveze lékaře, aby mu píchl morfin.
Nedávno jsem byl v lázních a tam byl mladý kluk, který měl Bechtěrejevovu nemoc, byl na invalidním vozíku a už nemohl ani otáčet hlavou. Ten pořád nějak divně – závisle pokuřoval. Jednou se mě zeptal jestli si také dám, říkal přijď po obědě a zahulíme. Ptal jsem se ho jestli mu ta marjánka nějak pomáhá? Řekl: “Ne, ale ta bolest je taková veselejší. “
Otec vždycky říkal: “Život je boj.” a “Vydržať.”
0
0

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.