Na cestě – mimo cestu
Cesty vedou zpravidla od někud někam.
A proč zpravidla, protože výjimky potvrzují pravidlo. Jsou cesty které nevedou nikam, nebo se my můžeme dostat na zcestí.
Mám neskutečně rád pohádky – ty naše české! Jsem na pochybách, zda je dobře chápou např, angličané, nebo američané?
Líbí se mi tam možnost volby, jsou dvě možnosti, dvě cesty, jedna je snadná hezká, ale ta druhá je těžká a trnitá. Hrdina si vybírá (nevím proč) tu, na které číhá nebezpečí. A nakonec dojde k cíli a vysvobodí princeznu. Ti, kteří si z pohodlnosti, lenosti, nebo strachu vyberou tu snadnou, k cíli nedojdou. Je to podobně, jako v reálném životě.
Pozor! Les značek do lesa na Vidly.
Když si vzpomenu na svou cestu životem, tak na ní bylo plno překážek, postupných cílů a různých zážitků, příběhů a akci, někdy příjemných, někdy veselých, někdy nepěkných a smutných. Ale takový už je život – nebo osud? Jak chcete. Jen si nejsem úplně jistý, zda na konci té cesty bude ta kýžená odměna (možná polibek od mé “princezny” ano).
Právě v tomto čase a v tyto dny je velmi aktuální, jestli vůbec se na cestu vydat? Jenže někdo musí. Mnoho lidí se z nich již nikdy nevrátí. A není to vždy jejich vina. Když vidíme v televizi záběry stavu některých silnic, tak po kluzišti se s autem opravdu jet nedá, při nejlepší vůli.
Hodně stará značka, pomačkaná, rezavá. Někdo ji asi někde ukradl a dal si ji před vjezd do dvora.
Totéž platí za mlhy, a když se ty dvě věci zkombinují, tak je tragédie nasnadě. Sám jsem kdysi dělal “panského kočího” a i teď když píšu tento článek, tak cítím ten pocit podivného šimrání, mrazení v kříži, chlad a pot na čele. V ten okamžik se snad modlí i zapřísáhlý ateista.
Nemusí vždy jít o období přechodu na zimní období, jel jsem jednou z Olomouce do Ostravy, přes Potštát, kolem poledne, za jasné oblohy, slunce “pralo”. Je to přes Vojenský újezd Libavá, byla tam taková cesta z betonových panelů. Jel jsem nahoru do kopce a proti mě “vejtřaska” a šinula si to přímo na mě (asi mikrospánek, ale tehdy se tomu ještě tak neříkalo). V poslední chvíli jsme se tak, tak vyhnuli.
Z těchto ostrůvků mám smíšené pocity. Jsou to dotace z EU. Už jsem viděl, jak nejeden takový ostrůvek auto smetlo. Je to překážka, která je mnohdy vidět až na poslední chvíli. Opodstatnění má jistě, když se jedná o vícepruhovou silnici v jednom směru a na druhý chodník je daleko a chodec si potřebuje v polovině oddechnout.
A na závěr ještě o úzkých cestách, silnicích, silničkách. Když jsem dělal řidičák, C-čko, na nákladní automobil, tak jsem byl za volantem Pragy S5T. Na okresních a místních cestách jsem si říkal, že se nemůžu vyhnout naproti jedoucímu osobnímu autu, neřku-li tranbusu na autobusu. Ale bylo tam místa dost, pro oba. V té souvislosti mě ale někdy děsí krajnice. Udělají nový asfalt, který končí u příkopu a pak už nic, nakonec to vysypou nějakou drtí nebo štěrkem, ale to ve mě vyvolává nedůvěru, nevím co je pod ním (a oni klidně dají ceduli: Pozor nezpevněná krajnice, a jsou z obliga.
