Je vzdělání důležité?
Připadá mi, že v dnešní době se jeho význam nějak vytrácí.
Začal s tím vlastně Bill Gates když o něm celý svět věděl, že nedodělal vysokou školu a kam až se vypracoval. Z toho lze odvodit, že mezi množstvím vydělaných peněz a úrovní vzdělání rovnitko neexistuje. Když se dnešní mladí lidé, kteří třeba neodmaturují pustí do oblasti IT, tak v tom můžou být velmi úspěšní, protože se to na školách stejně neučí.
Jednak dochází k jeho degradaci. Maturitu bude mít brzy každý a kdo bude chtít být někdo, tak si za čtrnáct dnů udělá Právnickou fakultu v Plzni. Nebo vstoupíte v osumnácti se základním vzděláním do správné politické strany a za pár let bude ze zahradnice PhDr.
Na druhou stranu, na co potřebuje řidič TIR znát, jak se vypočítají dvě rovnice o dvou neznámých, nebo rovnice kvadratické. Koneckonců on nepotřebuje ani vědět, kde má žížala ocas a kde hlavu, což se učí asi v páté třídě základní školy. Na druhou stranu může mít někdo před jménem i za jménem všechny ty záhadné zkratky a být rektorem vysoké školy, tak když bude předsedou opoziční strany, tak to na něm nebude znát.
Babičky z mé i manželčiny strany vyšly z obecné školy a na měšťanku je už rodiče nedali – nemohli, potřebovali je doma, aby pomáhaly v hospodářeství. Přesto jsem lepší člověčinu nepoznal, měly úžasný přehled a chápaly vše, s čím si jejich vnoučata neuměli poradit.
Celou dobu jsem říkal pekařským učnům, že během učení i v dalším životě pokud budou dělat pekařinu, tak si vystačí s trojčlenkou. Navíc se mi do některých nepodařilo ji “vtlačit” za celé tři roky.
Potřebuje naše společnost víc řemeslníky nebo inženýry a vědce? Jistě, jsou situace, kdy se ten druhý bez toho prvního neobejde a také, kdy i pro toho prvního je symbióza s tím druhým, a čerpání z jeho znalostí, užitečná. Například můj otec nedokázal pověsit obraz, neřku-li vyměnit těsnění ve vodovodní paterii, když kapal kohoutek. Tyto drobné údržbářské práce dělala moje mamka, i když nedokončila měšťanku, protože byl protektorát. Ale byl absolventem reálného gymnázia, což tehdy bylo na úrovní leckteré dnešní vysoké školy. A byl v rodině vážený, protože měl na dveřích napsáno: Důchodkový adjunkt.
Dědeček z mamčiny strany byl havíř. Tehdy se říkalo: “Já jsem havíř, kdo je víc.” Jeho hlavní umění bylo dokázat v leže ve sloji vysoké 30 cm udržet sbíječku, dýchat prach a nemít tam okna. Přitom si vydělal mnohem víc, než můj uřednický otec.
Nechci polemizovat o tom které dělnické povolání a které řemeslo víc a které méně se obejde bez fyziky, ekonomiky, již zmiňované matematiky, chemie nebo větného rozboru. Na středních odborných učilištích se po týdnu střídá teoretická výuka a praxe. V duchu hesla, že každá liška si chválí svůj ocas, se vedou dohady mezi mistry a kantory, co je důležitější. Já jsem vždycky říkal, že ruce neudělají nic, co není v hlavě. Ale toto spojení není jednosměrné. Měli jsme u nás na škole žáky až z dalekého Chile. Certifikáty (jakoby výuční listy) jsem jim podepisoval po 1/2 roce. Zvládli a uměli toho za tu krátkou dobu víc, než naše cukrářky a pekaři po třech letech.
Nevím, proč tolik mladých lidí utíká od oborů, kterými se vyučili. Je fakt, že v patnácti letech, když se jich rodič ptá: “Čím by ses chtěl učit, čím bys chtěl být?”, tak jen pokrčí rameny. Tak je rodiče dají tam, podle toho na co mají známky, nebo kde si myslí, že by měli uplatnění. Mně dal otec na automechanika, protože tam prý je to “všimné” – do kapsy. A pak se znal s nějaký předsedou družstva SAD, které mělo autoservisy a učně.
A já po vojně utekl, kvůli tomu, že jsem měl pořád ruce černé od šmíru a nešlo to dolů ani kartáčkem, po odmočení ve vaně (a moje krásná dívka měla na plese nalakované nehty).
Za dobu, co jsem vychovával a vzdělával žáky (dřív to byli učni) na střední škole (dřív to bylo SOU), tak jednak, když jich do prvního ročníku nastoupilo 15 (obor pekař, řezník), tak k závěrečným zkouškám se jich dostalo tak 6. A pak, kolik jich to řemeslo dělalo? Z řezníků vím o dvou, z toho jeden je někde v Holansku a z pekařů o čtyřech, jeden v místní pekárně, druhý v Albertu a dva (manželé, kteří se seznámili na škole) na pekárně v jiném okrese. Obor prodavačka zanikl, protože do přijímacího řízení se přihlasila jedna dívka. Oboru kuchař-číšník byly dvě plné třídy, to znamená ročně 60. Ve městě jich v kavárnách a restauracích potkávám sem tam někoho.
Když jsem se jich ptal, co budou dělat po vyučení, tak mi řekli, že půjdou na nějaky čas na Úřad práce na podporu a pak prý se uvidí.
Mohlo by se vám také líbit
Bachův absolutismus a česko a slovensko
Slunovrat a rovnodennost
