Školství je těžko reformovatelné

Pokud nepočítáme to, že někdo napíše nové učebnice a v nich bude historie deformovaná.
Jinak například učňovské školství v SOU, nebo v UŠ, obor automechanik se v podstatě nezměnilo. Dnešní absolventi s výučním listem v ruce neumí stejné NIC, jako jsme neuměli my.
V prvním ročníku jsem jezdil z Poruby na Brandlovou, do servisu specializovaného na značku Wartburg. Tehdy souběžně s tramvají jezdily tanky a na plotech už byly ony nápisy.

Stejně jako můj vnuk nyní ve druhém ročníku, jsme v prváku pilníkem “vyráběli” z hranolu válec. Nebo jsme šrabali škrabkou podlahu od nánosu oleje s prachem. Nebo jsme natírali vrata servisu, nebo jsme v myčce; což bylo jediné místo, kde byl zvedák na celé auto; prováděli konzervaci spodku směsí vyjetého oleje s naftou, pomocí kýble a smetáku.
Stejně jako on jsme měli jakési učebnice, ale byl to jen popis součástí bez uvedení jejich funkce, případných závad a návod na jejich odstranění. Mnohem později se mi dostal do ruky tlustý servisní návod na konkrétní značku a typ. Podle něj se už mohl vyučenec pustit třeba s kamarádem v garáži do akce – motor ven, motor tam kvůli, výměně lamely spojky a spojkového ložiska . Nebo třeba i do rozpůlení převodovky a výměně ložisek a synchronů (ŠKODA MB1000).

Je pravda, že tehdejší auta, a ta dnešní se nedají srovnat. My jsme uměli rozebrat karburátor do šroubku, vyčistit trysky, nastavit plovák, a také nastavit předstih zážehu. Zabrousit ventily, nastavit rozvody o výměně svíček nemluvě.
Dnes vás prodejce postaví před otevřenou kapotu, řekne vám: “Dejte ruce za záda.” Zase kapotu zavře a je to. Stejně si na motoru nic neopravíte – musíte nevštívit servis. A i tam se vady neodsraňují, ale mění se celé náhradní díly.