Karel Jaromír Erben: POLEDNICE U lavice dítě stálo,z plna hrdla křičelo.„Bodejž jsi jen trochu málo,ty cikáně, mlčelo! Poledne v tom okamžení,táta přijde z roboty:a mně hasne u vařenípro tebe, ty zlobo, ty! Mlč! Hle husar a kočárek –hrej si! – tu máš kohouta!“ –Než kohout, vůz i husárekbouch, bác! letí do kouta. A zas do hrozného křiku –„I bodejž tě sršeň sám – !Že na tebe, nezvedníku,Polednici zavolám! Pojď si proň, ty Polednice,pojď, vem si ho, zlostníka!“ –A hle, tu kdos u světnicedvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divépod plachetkou osoba;o berličce, hnáty křivé,hlas – vichřice podoba! „Dej sem dítě!“ – „Kriste Pane,odpusť hříchy hříšnici!“Divže smrt ji neovane,Ejhle tuť – Polednici!…