Publikováno

Slovensko a GPS – II. pokračování

Cestou zpět jsem na českém území opět s důvěrou nastavil DOMů.

Zprvu jsem jel po známe trase. Postupně jsme si ale říkali: „Tady jsme ještě nikdy nebyli“!? Možná, že ta chytrá hlava má v sobě i uzavírky silnic a vede nás po objížďkách, nejkratší nebo nejrychlejší trasou. Vtom jsme byli na nájezdu na nějakou širokou novou cestu a mohli jsme si vybrat buď Prahu nebo Olomouc. Vybral jsem Olomouc. Přece nepojedu domů přes Prahu. I když jak se říká všechny cesty vedou do Říma, resp. do Pr**le, s prominutím do Prahy.

Vtom se žena – spolujezdec a velitel vozu probrala a nesměle špitla:

„Jsme na dálnici a nemáme dálniční známku“. Odpověděl jsem silným hlasem: „Tak na nejbližším sjezdu zase sjedu“! Dálniční známku jsme měli, ale týdenní a slovenskou. Nevím, jak daleko plánují inženýři silnic sjezdy, ale tento byl v nedohlednu. Pak jsem sjel, zastavil a nastavil Opava, doufaje, že nepojedeme tentokrát přes Ostravu. Odry jsme minuli a ve Fulneku jsme už byli „na svém“.

p.s.

Dálniční známku jsme koupili u první čerpací stanici na Slovensku. Kvůli kousíčku dálnice D1/E50 začínající před Liptovským Mikulášem a končící za Liptovským Hrádkom. Bylo to v sobotu kolem poledne. Takže její platnost končila z pátku na sobotu o půlnoci. Jeli jsme po ní zpět v sobotu dopoledne. Ani jsem nedýchal a jen strnule vyhlížel ty co mají Pomáhat a chránit. I když na Slovensku to asi neplatí. Vymluvil bych se opět na GPS.
Publikováno

Cesta na slovensko – Vysoké Tatry

Čím začit.

Začnu tím, co mě trklo, když jsem sledoval směrníky (kudy-tudy), jak a kde překročit hranice, vlastně již neexistující. Připadalo mi nefér, že od Rožnova pod Radhoštěm přes všechny tři Bečvy až do Makova jsem nezahlédl ani jeden směrník ukazující na to, že jedu správně do sousedního „království“. Já jako čech a bývalý slovenský bratr jsem jaksi tušil, že jedu správně, ale co „opravdoví“ cizinci?

A s tou babou už se nebavím. Hodil jsem ji na skříň a nevšímám si jí.

Myslím tu co mi kecá do řízení. Dá se tam údajně nastavit i chlap, ale to by vyšlo nastejno.
Některé GPS-ky prý namluvil i herec Pavel Liška. Tak tomu bych to udělal strašně nerad. Nastavil jsem si totiž jako cíl cesty Horní Bečvu a slepě důvěřuje hlasu oné slečny nebo paní skončil jsem najednou ve Frenštátě pod Radhoštěm. Takže jsem opět nastavil Horní Bečvu a vyrazil. Bylo mi divné, že se cesta stále zužuje a že jedeme stále do kopce, ale mělo to být jen nějakých 6 km do cíle. S ledovým klidem jsem minul značku zákaz vjezdu, vždyť mě diriguje satelitní navigace a ta musí vědět co dělá! Když se cesta stále zužovala (byla už taktak na jedno auto) začal jsem být rychlejší, než cyklisté, které jsem musel těsně objíždět. Naštěstí někteří stáli a odfukovali. Cesta neměla konce a byl to „tahák“ jako hrom. Motor se přehříval a v kabině začal podezřele smrděl motorový nebo i převodový olej. Vlevo sráz jako prase. Místy jsem raději zavíral oči.

Naštěstí jel někdo dolů.

Zoufalou neverbální komunikací – všem řidičům známým máváním ruky z okénka jsem ho na poslední chvíli zastavil. Když jsem se ho zeptal odkud, že to jede, odvětil, že z Pusteven. Ještě mi potvrdil, že se takto opravdu dostanu do Prostřední Bečvy a pak dále na slovensko. Neopoměl ale podotknout, že byla dole dopravní značka zákaz vjezdu.

Těch cyklistů nějak podezřele přibývalo.

Vtom vidíme před sebou takový ten nafukovací půlkruh přes cestu, cíl. Byl to cyklistický závod. Všichni byli z nás tak zkoprnělí, že nikdo nehnul ani brvou. Dokonce ani nekroutili nevěřícně hlavami. Mysleli si asi, že jsme doprovodné vozidlo. Kupodivu nebyli nikde žádní poldové. Ti by nám to asi spočítali. Stejně dlohá cesta z kopce dolů už byla brnkačka. Teprve pak mi došlo, že ti cyklisté měli na sobě dresy a startovní čísla.