Vánoce na VÚ

Nejen Vánoce, ale i Silvestr a Nový rok.

Dva roky z domova 300 km daleko.
Když jsme psali domů dopisy, tak jsme uváděli zpáteční adresu: vojín Jméno Příjmení, VÚčíslo (například 3310) a město.
Během vojny měl každý nárok jednou za rok na dovolenou v délce 10 dní. A na výběr byly buď Vánoční svátky, nebo Silvestr (dovolenou šlo čerpat i v létě, nebo o prázdninách). Pokud si vzpomínám, tak jsem byl jednou tak a podruhé tak. Počítat jsem musel také s tím, že dva dny padly na cestu tam a zpět.

A samozřejmě ve stejnokroji, což důstojnosti oslav mezi kamarády moc nepřidalo. Vysléknout si mundůr a chodit v civilu si dovolili jen velcí ranaři. Jestliže vás přistihla “lítačka”, neboli vojenská policie, tak z toho koukaly i tři dny naostro (za mřížemi ve vězení).
Složitější jsem to měl ještě navíc proto, že jsem ten krátký čas chtěl rozdělit mezi rodiče, kteří se během mé základní prezenční služby přestěhovali a mezi kamarády(-ky), kteří byli v mém rodném městě vzdáleném 50 km.
Vzpomínám si jen na “silvestra”, který se slavil v partě s hudbou a chlastem (jinak se tomu říct nedá, protože byla plná vana lahví různých barev, velikostí, sladkých, hořkých, silných, slabších). Od té doby, mimochodem, nemůžu ani cíti borovičku, protože se mi natahuje.
Štědrý den na VÚ byl jak se patří, s bramborovým salátem a smaženým kaprem.
A co Silvestr na vojně a alkohol? No, jak to říct, rozhodně se neabstinovalo. Na vojnu bylo dovoleno posílat balíky, většinou od rodiny. Tehdy byla zásada, co nejvíce to mužstvo promíchat, takže v Jižních Čechách sloužili kluci z Kežmaroku, pražáci v Ostravě a brňáci v Chebu. A právě to Východní Slovensko a Jižní Morava byly zdrojem, že se v těch balících kromě štanglí salámu našlo i nějaké to sklo. Ne, že by se na bráně balíky nekontrolovaly, ale pokud tam zrovna nebyl dozorčí útvaru, tak se to dalo propašovat. A co pivo? Ve velkém, čepované, ve várnicích (rozvážely se totiž “vejtřaskou” obědy strážím muničních skladů a při návratu je nikdo nekontroloval).
Během vánoc byl na útvarech celkem klid a i kontroly nebyly tak intenzivní. A navíc na chodbě u dozorčího stolku sloužili dva záklaďáci a při příchodu šarže podávali hlášení tak nahlas, že to bylo slyšet i na světnicích a klubovně.
Vojna není kojná a ty dva roky nebyl žádný med, ale protože na to špatné se zapomíná, tak proto chlapi tak rádi na vojnu vzpomínají.
Pozn.: Můj osobní názor je, že by dnešní hoši potřebovali vojnu, jak pes drbání. Ale i některé dívky. Bylo by méně mamánků, singlů, rozvodů a více kazně, pořádku, úcty a respektu.
***
***
Je s námi všude, ať jsme kdekoli (pokud chceme).
0
0

Politika je studna plná lží

Kdo vlastně lže?

Těžko říct. Pravdu se asi nikdy nedozvíme. Že by lhali všichni to nejde, někdo musí mít pravdu, ale kdo?
Kdy jsme byli vlastně osvobozeni? 9. května nebo 8. května 1945? Narodil jsem se v Ostravě a tam přijely Sovětské tanky každopádně 9. května (oprava: 30.dubna, upsal jsem se ze vzteku) – po mostě Miloše Sýkory.
První tank, který po mostě přejel, nesl číslo 051. Jeho posádku tvořili nadporučík Nikolaj Ivasjuk, radista Ivan Ahepjuk (je po něm pojmenována ostravská ulice Ahepjukova ), střelec Josef Vaněk a řidič svobodník Alexandr Hroch.
Dějiny jsou dějinami lží.

Jak se mění režimy, jak se mění vlastnictví výrobních prostředků, jak mezi sebou soupeří velmoci. Ať mi někdo – kýho čerta – vysvětli proč vznikla jakási “železná opona”, proč byla korejská krize, proč byla vietnamská válka, proč se pořád někde musí válčit? Bojují mezi sebou o to, kdo má pravdu?
Je pravda, že druhou nejsilnější ekonomikou na světě je ta, kterou vedou, řídí a ovládají aparáty Komunistické strany Číny? Takže jsou prolhaní všichni ti, kteří do Číny jezdí na oficiální návštěvy a přitom mají plnu hubu toho, jak nenávidí komunisty? Včetně amerického prezidenta Donalda Trumpa a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona? Jsou to farizejové a aplikují politickou anální speleologii.
Kdo má pravdu Babiš nebo Kalousek?
Je to úplně jedno, protože stejně na nás voliče kašlou. Vůbec nerespektují vůli voličů a nereflektují výsledky voleb (viz. koalice v Brně). Pidistrany, které tak tak podlezli laťku do poslanecké sněmovny, křičí a slavná masmédia jim dávají k tomu prostor, za účelem nějaké pomyslné vyváženosti. A ještě jsou to ti, kteří nic nedělají, nikdy ničeho nedosáhli a žijí si v poklidu v duchu hesla: “Kdo nic nedělá, nic nepokazí.” Být v opozici je strašně jednoduché, můžu radit, kritizovat, kibicovat a nenesu vůbec žádnou odpovědnost.
Co mě nejvíc vytočlo byla dnešní ranní zpráva, že někdo vyhodil od památníku (a je úlně jedno od jakého) kytice, které tam položili občané. Jak si vůbec někdo může dovolit šahat a brát do ruky a vyhazovat cizí věc, která není jeho. Je to krádež! Možná by pomohlo, jako ve středověku, sekat zlodějům ruce. Chvíli by chodilo pár jednorukých a pak by byl klid.
Už jen to, že tam museli jít v noci za tmy, když tam nikdo nebyl, protože lepšolidi vyhrožovali, že je tam nepustí. Na co máme mocenské orgány, policii, armádu? To nemohli vytvořit špalír, aby mohl prezident a předseda vlády důstojně položit kytice. Nebo, proč tam po celou dobu nepatrolují dva vojáci nebo skauti? A koneckonců na takovém exponovaném místě nejsou kamery? Někdo je má za úkol sledovat a musel ty zloděje vidět.
Napsal jsem tento článek jen proto, abych si nemohl vyčítat, že jsem patřil k mlčící většině.
0
0

Stěhování

Změna je život

My Češi jsme údajně málo ochotni stěhovat se za prací – měnit několikrát za život bydliště, nebo, že by každý z manželů kvůli práci bydlel v jiném městě, potažmo státě.
Z naše velkého vzoru USA si bereme příklad jak kdy. Všechno to špatné si necháme rádi-neradi importovat, ale naopak to, co je pozitivní to necháme být. Nikdy jsem nebyl v Rusku a v Americe už vůbec ne, takže jsem odkázán na objektivnost masmédií. Jestli je to ve Spojených státech tak, jak je nám to prezentováno, tak tam se lidé stěhují za prací několikrát za život a několikrát za život se rekvalifikují a mění profesi. Běží v televizi seriál, který má reálný základ, Válka skladů. V každém městě je tam oplocený areál, ve kterém jsou desítky a možná i stovky kójí.

Trh s realitami tam probíhá zřejmě tak, že se lidé stěhují do zařízených bytů – domů a sebou si berou jen osobní věci. Nebo komplet obnovují své domovy a nepotřebné věci odkládají do skladů, které si pronajímají. V domech typu bungalov nejsou sklepy a půdy a v garážích mají auta, takže nepotřebné věci nemají kde skladovat.
Některé sklady jsou pak zamčené a nikdo v nich nebyl i 15 let. Když přes opakované výzvy nezaplatí nájem, tak jdou kóje do dražby.
My jsme se v životě stěhovali 5x a můj otec s rodiči možná 8x. Jeho otec, můj dědeček byl totiž “financ” – měl uniformu a zbraň a honil podloudníky. Aby se nepropletli s místním obyvatelstvem, tak jim stát přiděloval byty v různých koutech republiky.
My jsme se stěhovali poprvé z komůrky od babiččina rodinného domku do státního bytu (nepočítám to, když jsem se stěhoval z onoho domku, kde jsem se narodil do nového panelákovéh bytu na sídlišti). Jako rodina s dítětem jsme bydleli v Mariánských Horách na sídlišti Fifejdy. Kdo to tam zná, tak uvěří tomu, co jsem vždycky říkal, že trefím domů i poslepu. Stačí z autobusu vystupit na Mariánskohorské po čuchu, protože tam byl komplex: Důl Jan Šverma, Koksovna Jan Šverma a Moravské chemické závody. Když naše dcera byla týden ve školce a pak 14 dnů doma s horečkama a záněty průdušek s náběhem na astma, a píchali jí gamaglobulín, tak pí. doktorka řekla, že jediným řešením je radikální změna životního prostředí do čistého vzduchu. Tak jednoho dne přijel stěhovák a šupajdy do Jeseníků (je známo, že v Karlové Studánce je nejčistší vzduch ve střední evropě).
Pozn.: pro podobně postižené – od té doby a už jsou to desítky let měl dcera snad jednou angínu.
Pak jsme se stěhovali z objektu bývalé jednotřídky na vesnici do rekonstruovaného bytu v podkroví ve městě.
Nemoci nechodí po horách, ale po lidech. Takže jsme museli z podkroví do bezbariérového přizemí, nejprve do podnájmu, až jsme nakonec zakotvili ve vlastní malém bytě, který jsme kompletně přestavěli na bezbariérový.
Možná si dovedete představit, kolik věcí člověk za života nashromáždí, je jimi obklopen a nechce se jich vzdát. Takže, když jsme se stěhovali stále do menších a menších bytů, tak bychom pořebovali takovou kóji jako v USA, kam bychom dali všechny ty čačky-pačky. Takto jsem museli absolvovat několik carbootů.
0
0

Od ucha k uchu

Říká se jednomu druhu úsměvu.

Včera dávali jeden z dílů slavých a úspěšných “básníků”.
V závěrečné scéně tam doktor Šǎfránek, hlavní postava filmu nalepil nos na sklo porodnice a roztáhl ten jeho typický úsměv, na který sbalil všechny kočky svého života, tak jak ho známe u herce Pavla Kříže. To je úsměv od ucha k uchu.
Můžeme se však jen pousmát. Jen je ale slabé slovo, protože i pouhé téměř neznatelné pousmání může mít kouzelnou, až čarovnou moc. Třeba i při letmém potkání na ulici, v kavárně, ve škole, mezi pracovním kolektivem a může to být počínající flirt.
Existuje i letmý úsměv, který může trvat jen pikosekundu a přesto má svůj účinek.

Úsměv vůbec, neřku-li smích má v našem životě důleřitou nezastupitelnou roli. Roznáší totiž dobrou náladu, radost a pohodu.
V této souvislosti mě vždycky napadá, čemi se smějí ti novorozenci, nerozumím tomu ani u kojenců a batolat. Co jen se jim v těch hlavičkách honí, na co myslí a co jim připadá směšné. Nebo se nám jen vysmívají, že oni mají před sebou ještě celý řivot a my už nejsme mladí a mnohdy ani krásní nebo zdraví.
Uvažuji také nad tím, jak je tomu ve zvířecí říši. To, že neslyšíme jejich hlas, to ještě neznamená, že se neusmívají. Zejména u savců, kteří to mají naprosto stejně při vzniku nového života, tak proč by to nemohli mít stejně v mozku, i když se zřejmě liší počtem “závitů” a množstvím bitů. Vyjma té reklamy, kde se koně řehtají tomu řidiči, který neumí couvat s přívěsem. Nakones se říká:”Řehtáš se jako kůň.”
A jak je tomu u politiků? Předseda vlády se vesměs usmívá, prezident se většinou směje sám sobě – svým bonmotům a Kalousek – evergreen české politiky se jen ušklibuje.
0
0

Těch vzpomínek by ale bylo …

Sbíral jsem v životě kdeco.

Počínaje poštovníma známkama, přes odznáčky na veškerá témata (nejraději jsem ale měl odznáčky fotbalových klubů, jmenovitě Benfica Lisabon), nálepky ze sirek, pivní tácky, pivní etikety, mince, bankovky a určitě jsem teď na něco zapoměl.
V dospělosti, už v hodně starším věku se to ustálilo na vzpomínky z cest do západní Evropy. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale výběr padl na nože, nožíky, dýky, vrhací nože, mačety a meče. A to i tak, že jsem mnohdy trnul, jestli mi projdou celní a devizovou kontrolou a jestli mi vezmou kufr s vyčnívajícím mečem do letadla.

Tím druhým sortimentem byly hole, hůlky, špacírky, valašky a jeden bejkovec. Jestli si vzpomínám, na místa, odkud jsou? Někdy ano, někdy ne. Takové ty extravagantní, tak u těch přesně vidím ten specializovaný obchůdek, jako v Cala ď Or, kde měli vše ze dřeva oliv. Nebo ze stánku na tržišti v Palma de Mallorca, takovou hůl, že mi ji závidí Mikuláš s andělem a čertem, ale já jim ji nepůjčím. Na jedněch trzích s ovocem a zeleninou, kde nabízeli místní zemědělci kde co, jsem koupil právě ten bejkovec.
Jednou jsem přišel o nádhernou špacírku, která měla hlavu z pravého stříbra, protože jsem na ni neměl tolik pesetas. Odešel jsem s hlavou sklopenou a i jsem se styděl, protože to byl tak luxusní obchod, že jsme se tam my čeští turisti v tričku a kraťasech cítili jako na pranýři.
Hodně dobrých hůlek se dá koupit v normálních bazarech, starožitnictvích, antikvariátech a obchodech se suvenýry v turistických centrech navštěvovaných hodně i cizinci, např. v Českém Krumlově, na Hluboké, a pod. Zajímavé jsou takové turistické hůlky, které jsou pokryté přibitými plechovými “odznáčky”, nebo jak to nazvat. V neposlední ředě i valašky se sekyrkou na konci.
Z Bulharska se dříve vozil takový typický malovaný porcelán, nebo ze dřeva vyřezaní oslíci. Z Jugoslávie dodatek do jelima Podravka a pokud započítáme i suvenýry, kterými jsme podarovali přibuzné, tak i Pliska, a Slanchev Bryag i Rakia.
Velké množství suvenýrů jsme měli z turistiky po česku a slovensku, většinou ozdobně-užitkových předmětů ze skla, dřeva, kamene, pískovce, mramoru a žuly. V paměti nám utkvěla osobní prohlídka zámku v Častolovicích, s výkladem hraběnky Franzisky Diany Sternbergové Phipps a nákupem skleněných výtvorů, které máme dodnes.
Na rozdíl od neuvěřitelného množství předmětů, kterých jsme se museli postupně zbavit při stěhování do stále menších a menších bytů. Některých je mi docel líto, ale nebylo zbytí. Jen tak namátkou, kdysi byly hitem ve zlatnictví prodávaných miniatur všeho, které se vystavovaly do k tomu speciálně vyrobených pidi poliček.
Pryč je i taková dvacítka roztodivných mlýnků na zrnkovou kávu a množství dárkového skla a památečního křišťálu.
Když se jen tak přes rameno otočím od počítače, tak je na co vzpomínat.
A vzpomínky nám nikdo nevezme.
0
0

Odstíny, stíny, tma, …

50 odstínů mne

Vím, že film s podobným názvem existuje a vím, že vzbudil velký rozruch, ale netuším proč?

Nevím, jestli tedy bylo téma týdne zvoleno takto záměrně, aby evokovalo scény z filmu, které se odehrávají v nás. Jestliže film byl o erotice, sexu a sexualitě, tak si nedovedu představit kolik z nás blogerů odhalí v tomto smyslu své nitro.

Mám-li psát o padesáti odstínech čehokoliv pochybuje, že jich tolik najdu, nebo znovuobjevím?


Pokud bych měl psát o erotičnu – potažmo o lásce, což jsou jen dvě strany jedné mince, tak chci říct, že v každém z nás je všeho kousek, ve větší nebo menší míře. Procento je stý díl celku a z toho pohledu je jedno procento nic. Ani netuším jestli ona 4% jsou objektivní, nebo jak k tomu kdo přišel. Prostým dotazem nebo sociologickým průzkumem to nejde, protože lidé neříkají pravdu. Krásně to vyjádřil Michal Viewegh ve filmu Účastníci zájezdu, jak vylovili z moře toho potápěče a pak se hlasovalo, kdo to nikdy nedělal.

Pokud má někdo potuchu, nebo podezření, že je úchyl, nebo přesněji, že je v určitém smyslu jiný – odlišný (porouchaný), tak s tím hned neběží k sexuologovi nebo do manželské poradny.

Ať zvedne ruku mladá dívka, nebo žena, která ještě nikdy v životě neviděla muže doměle se chlubícím reprodukčním orgánem v pohotovostní poloze, ať už v parku, v dopravním prostředku nebo u moře, či v bazénu (ve vířivce to není vidět). Dlužno dodat, že to zdaleka není jen výsada mužů.

Takže v každém z nás je určitým dílem celku exhibicionista, homosexuál, bisexuál, heterosexuál, individuum libující si ve fyzické bolesti (v souvislosti se vzrušením), praktikující nebo jen snící o swingers párty.

0
0

Je to přesně tak …

Říkám tomu havěť.

Brouky moc rád do ruky neberu, vadí mi to lehtání a škrábání, mám strach, že mě kousnou, štípnou, či něco podobného (poplivají mě nějakým jedem nebo smradlavými exkrementy, či obrannými látkami). Totéž platí i o housenkách. Prostě se jich štítím. Do ruky nevezmu ani pavouka a je mi nepříjemné, když po mě lezou. Na rozdíl od manželky, která je nezabíjí plácačkou, ani neprohání koštětem ani nevysává vysavačem. Vezme je pěkně do dlaně a vyhodí z okna.

Naprostou fóbii mám ze škvora, alias štipky. Jsem generace, která jezdila na pionýrské tábory. Otec pracoval jako finanční úředník na krajské radnici, tak se mě o prázdniných vždy na tři měsíce zbavovali. Ne, že bych nechtěl, docela se mi v kolektivu, jako jedináčkovi, líbilo a nenudil jsem se a spát pod celtou ve stanu s podsadou bylo jisté dobrodružství.
Jenže právě v té celtě byl problém. V jejich záhybech se rádi schovavali škvoři. Nějaký dobrák mi nabulíkoval, že mi štipka v noci vleze do ucha a proštípne bubínek a ohluchnu. To trauma si sebou nesu celý život.
Jiné tvory mám rád. Mohl bych například chovat hady.
Co můžu, tak brouky můžu fotit, můžu se na ně dívat, ale z uctivé vzdálenosti.
Ne tak jako moje oblíbená blogerka, která se na ně specializuje a ke které se na ty potvory chodím rád dívat.
0
0

Jsme ve vesmíru sami?

Někdo chytrý napsal a ústy nějaké známé herečky v určitém filmu řekl: “Kdyby jsme byli ve vesmíru sami, bylo by to plýtvání prostorem.”
A právě odpověď na tu otázku, jestli jsme ve vesmíru sami, a tudíž jestli již došlo nebo teprve dojde k nějakému mimozemskému kontaktu souvisí s jeho rozlehlostí. Zatím stále my lidé tvrdíme, že je vesmír nekonečný. Vlastně si ani nedovedeme představit, že by někde končil. Co by bylo na jeho konci? Vyřešené to měl onen křovák, který vrátil bohům láhev od CocaColy v dobré komedii Bohové musejí být šílení.

Potřebovali bychom také hodit bohům všechny ty plasty a ostatní bordel, kterých ostrov údajně plave v oceánu.
Já si představuji vesmír asi tak, jak si představují mravenci naši zeměkouli. Jim je prd po tom, jestli je kulatá, hranatá, placatá, velká, nebo malá. Tato informace je pro ně redundantní. Nepotřebují to ke svému životu vědět. Jejich vesmírem je to jejich mraveniště. A když jim ho rozdupeme, tak si teď představme, že nám někdo rozdupe tu naši modrou planetu.
Nevím, proč si myslíme, že jsme my lidé na světě nejchytřejší. Že se domluvíme, že máme řeč, že chodíme vzpřímeně, že se smějeme, že si užíváme slasti sexu, i když to neděláme jen z důvodu zachování rodu?
Víme houby, co se honí v hlavě třeba těm mravencům…
A memusíme chodit daleko. Běžně létáme ve výškách deset, jedenáct i dvanáct kilimetrů. A byl někdo z nás ve stejné hloubce v moři. Možná tak nějak, pokud se nepletu má onen pověstný Mariánský příkop. A tamní živočichové se s námi “mimozemšťany” také nesetkali.
Takže otázka, jestli k nějakému prvnímu “kontaktu” již došlo nebo teprve dojde je irelevantní. Možná ano, možná ne a jestli, ani tak jsme o tom ani nevěděli a vědět nebudeme. Stejně jako ti mravenci, když do nich zašťouráme klackem. Představa, že nás navštíví a bude s námi komunikovat nějaká divná postava vzezření IT mimozemšťana je úsměvná.
V souvislosti s tou naší nabubřelostí, namyšleností a povýšenectvím si musím rýpnout do vegetariánů. Jejich představa a důvod, proč nejíst maso, je mnohdy ta, že nebudou jíst mrtvá zvířata. A co taková mrkev, ta není živá? Když ji vythnu, uřežu jí nať a kořen a pak ji oškrábu, nebolí ji to, je také po smrti?
Chceme snad levhardovi vyčítat, že strhne antilopu, aby nasytil svá mláďata, sebe a družku?
0
0