Dýňová strašidla a žebrání

Kdysi dávno,


jsem si jednou sám, nebo za pomoci někoho z dospělých vyřezal svou první a také poslední dýni.
Bydleli jsme tehdy v domku se zahradou a na kompostu rostly dýně jak o závod a do obřích rozměrů.
A dal do ní svíčku.
A postavil na takovou zídku u schodů do „šopky“. Za tmy to byla zajímavá podívaná, taková zvláštnost.
Nevím, kdo s tím přišel, protože v té době byla amerika strašně daleko a navíc za „železnou oponou“.
I když.
Můj pradědeček, to znamená otec mého dědečka z matčiny strany, odešel v době krize za prací za velkou louži. Pár dopisů prý přišlo, ale pak už se neozval a nikdo neví, co se s ním stalo. Možná jsem příbuzným a dědicem nějakého miliardáře, nebo dědeček zahynul tragicky, nebo zemřel v bídě nebo zašel nějakým jiným, bídným způsobem.
Na každý pád pochybuji, že se v těch dvou dopisech zmiňoval o nějakém slavném americkém svátku.
A ve svém tehdejším okolí jsem neznal nikoho, kdo by byl ve světě směrem na západ.
Jen jeden soused, jako námořník bojoval v boce Kotorské.

Co je to vlastně ten Halloween?

Otevřená encyklopedie – Wikipedia uvádí, že Halloween je svátek, který se slaví 31. října, většinou dětmi, které se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu, nebo vám něco provedu) a „koledují“ o sladkosti.
Nevím a dokonce ani nechápu, proč se objevují snahy, začít slavit tento svátek i u nás v Česku.
Je to snad naše vrozená snaha pořád lést někomu do zadku a „přichylovat“ se pořád k nějakému velkému bratrovi?
To nám naše národní hrdost nestačí, nebo je nám malá? A jiné, krásné, české, původní, slovanské tradice se vytrácejí!
Historie se opakuje a všechno už tady bylo. Místo Mikuláše jsme měli Dědu mráze!

Máme přece krásné Velikonoce.

Pomlázku, malovaná vajíčka, studenou vodu v potocích, zahradních hadicích, dnes již mnohde i ve venkovních bazénech a mnohovrstvé sukně, suknice a spodnice, aby byly ty zadečky chráněny před vrbovými proutky a štípajícími jalovci.

A jak je to s tím žebráním?


Od jisté doby jsme založili svou vlastní tradici, že na Pondělí velikonoční nejsme doma. Zvonili na nás totiž takoví divní koledníci. Úplně cizí děti, kteří málem nepozdravili, natož aby řekli nějakou básničku, nebo zazpívali koledu. O nějakém byť pokusu někoho vyšlehat nebo polít vodou nemůže být ani řeč.
Jen čekali, co dostanou. Manželka měla vždy nachystané sladkosti v podobě, která nějak symbolizovala velikonoce. Jenže, jenže, …
Tak jsme začli dělat něco pro zdraví a místo rozdávání pozorností se snažíme vyfunět na Zlatý Chlum.
Jsem možná blbý, protože jsem v Americe nebyl a dokonce jsem nebyl ani v Rusku.
Takže, co do toho budu komu kecat.
Ať si každý dělá co chce.

V Bělé pod Pradědem například měli 22. 10. v podvečer u základní školy setkání milovníků dýní a všelijakých soutěží. Děti připravily přehlídku svých výrobků a veřejnost rozhodovala o nejhezčí vařezávané dýni.

Ať už je to jak chce a ať už je to „jolka“, „ďod maroz“ nebo mikuláš, či dýňový strašák, nebo lampiónový průvod, a nebo pouštění draků, hlavně, že u toho mají dědi rozzářené oči a že to baví i jejich rodiče.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *